zpět na Tvorba

Ivoš Pešák

Rozevlátý, vlasatý intelektuál v jehož knihovně nechyběla modrá knížka. Čte knihy a chodí na filmy, kterým nikdo nerozumí. Občas blouzní a v duchu rozmlouvá se starými helénskými filozofy. Svým dětem vypráví strašidelné pohádky a v hospodě mu potom svítí oči nad dobrým pivem. V práci u geodézie už léta se svou trojnožkou křižuje všechny škarpy našeho kraje. Není známo jestli píše verše i dnes.
Ivoš Pešák

Maruška Pešáková

Maruška
Dcérka už taky šustí papírem, ještě ne školou povinná a už surrealismem
stižená ! Povídám, povídám pohádku ... Kolečka na pračky / 1998 /

básně / 2008 /
Kromě básní a pohádek začal Ivoš Pešák už před lety psát texty, ze kterých
možná jednou bude kniha. Má zvláštní zvyk, ke psaní potřebuje inkoustem
plněné pero a sváteční chvíli zamyšlení a kontemplace. Nespěchá.
Zatím pracovní název textu - APOLLONIUS
Text, ve kterém se I.P. vypořádal s Havířovem jednou provždy - Zpráva 134

Seminární práce do předmětu Občanská společnost:
Občanská neposlušnost jako legitimní forma občanské angažovanosti

Noc beze spánku, otevřené okno a Ivošovy imaginace / vloženo: červen 2009 / - Každá má myšlenka se vrací k tobě, má lásko

/ vloženo 8.listopadu 2009 / Ivoš si vedl deník ! Bůh ví kde na to vzal čas v těch dobách studií, kotelen, evangelizování po hospodách a spoustě jiných důležitých činností. Dal se přemluvit ať něco přepíše pro web.. Snad toho časem přibude... Kotelní deník, Kotelní deník pokr.2. 






Daleko a dávno


Daleko a dávno v neznámé krajině
kde se všude smáli
střelili člověka.

Jako mrtvého ho zakopali
a všichni zapomněli.



  
U nás


Jak tak tady žijeme,
v autech si tu jezdíme,
zmrzlinu si lížeme,
co my všechno můžeme!


             
  
Sen


Potkal jsem rozum,
vlasy měl šedivé a vousy,
oči skrýval
a táhl vůz plný květin

Neodpověděl
neohlédl se,
vítr mu rval plášť s kapucí.

A věř mi, bude hůř
volal pak,
a bude hůř, věř mi.

Byl to možná sen,
který zmizel
a drkotání koleček.



  
Zima


Když jsem tu byl naposled
hustě sněžilo.
A ani koníčci nebyli vidět,
jenom rolničky zvonili
a kouř se vznášel.

Dávno to bylo,
a já žiju,
jako kdybych zemřel.



  
Kdekoli


Kdekoli jsem a kdekoli píšu,
kdekoli se probouzím,
když hubenými prsty mi klepe na rameno,
vstávej,už je čas!

Měsíček kývý
bere mě k sobě
a ukazuje,
pohleď dolů, pohleď.

Dívám se, dívám,
přemýšlím,
o těch, kteří nevidí.
A myslím na ně.



   
Podzimní čas


Podzimní čas
a listí je bez duše,
když umírá v mrazu.

Vznáší se, šeptá,
a znova se narodí.
Podzimní čas.

/přepsáno z časopisu HADR/



Povídám, povídám pohádku

Honza a princezny.


Žili, byli v chaloupce na kraji vesnice staří, bezdětní rodiče. A protože byli dva, měli dva krásné syny, srdce se na ně smálo jací to byli junáci. Starší se jmenoval Petrkareljosefkajetántyl a ještě starší Honza. Starší se vyučil kovářem, aby bylo co do huby. Pracoval se starým, bezdětným tátou a společně rovněž pytlačili, obírali pocestné, drancovali poutnické vozy a znásilňovali selky. Tahle práce jim dost vynášela a tak měli v chaloupce každý den kuřátka pečená, slepice vařené, srnčí na víně, smažená holoubátka, která podle předkřesťanské tradice sama do úst vlétávala, skopové s rýží, želví polévky, kýty a la Chatebriand, guláš Moskva, Vídeňskou roštěnou, kačenu Kung-Pao a další jídla českých zemí, která zde zdomácněla, jako ten domácí kur. Není tedy divu, že ještě staršího Honzu vůbec neprotěžovali a nechali ho v klidu válet se s prasaty jakýmisi v chlívu. Taky mu nikdo jinak neřekl, než Prasák, Čuňas a tak všelijak přátelsky podobně. Rochnil se na hnoji, ráchal se v mrvě a obcoval se sviněmi. Všichni ho měli rádi a neubližovali mu jídlem a pitím. Tak ubíhala léta a všichni spokojeně tyli.

Až jednou dolehly na chaloupku těžké časy. Starý otec se roznemohl, nebyl nějak ve formě. Když pak společně se starším Petremkarlemjosefemkajetánemtylem přepadávali jakéhosi vola, upadl neobratně rozkročmo na oj.
Když rodina osaměla a zůstala na všechno sama, bylo nutné ještě staršího Honzu vyučit nějakému poctivému řemeslu, aby se mohl starat o chřadnoucí hospodářství a obnovit zanikající živnost, která se v tomto kraji traduje rovněž již z předkřesťanských dob. A protože učitel bídně zhynul na oji, neměl ho kdo na povolání připravit, odešel tedy starší bratr loupit do houští na vlastní pěst a Honza byl vykopnut do světa.

"Běž, můj synu", pobídla ho vlídně bezdětná matka a praštila ho násadou rýče do zátylku, "ať tě Pánbíček ochrání".
Honza vyšel.
Cestou ke královskému městu, kde, jak doufal, sežene nějakou poctivou práci, musel jít přes hluboký, černý les. Nikde ani živáčka, pouze pár náhodných zdivočelých houbařů tu zmateně pobíhalo a s šíleným svitem v očích se vrhalo do hlíny, ale Honza měl pro strach uděláno v kalhotech. Třásl se odvahou po celém těle, ale chrabře se prodíral vpřed, protože zapoměl cestu nazpět. V lese byla taková tma najednou, že nemohl jít ani rovnou za nosem, neviděl si ani na jeho špičku. Šel hbitě a s rozkoší vdechoval lesní puch z tlejících a zapomenutých houbařů. /Dodnes se v těch krajích zachovává starý, magický rituál, kdy se sběratelé hub přeorávají až na jaře. Má to mít vliv na novou ůrodu hub, která by následně přitáhla další houbaře, kteří by zde opět shnili.-- Potvrzeno též z dalších pramenů--pozn. I.P./

Blížila se kvapem půlnoc jako na tom bujném oři, ale to Honza nevěděl, protože neviděl na hodinky, a na hodinky neviděl, protože je neměl, ztratil je totiž v té hrozné tmě. Dostal rovněž i hlad, ale k jídlu si nemohl také nic připravit, protože nic neviděl a neměl. Ani tu kůrku ze stromu si ten náš blbec nemohl dát, protože byla tma tmoucí. Ale stejně by mu nechutnala. Nechutnala tehdá nikomu, nebyla totiž to léto moc v oblibě.

A tu náhle o půlnoci zahromoval hrom a zableskl se blesk. Rozlilo se lesem krásné ohavné světlo a před strachem zpitomělým ještě starším Honzou stála nádherná, asi dvoumetrová žába s korunkou na hlavě a inteligentním výrazem v slizkých obojživelnických očích. Honza upadl na zad a vzápětí upadl do bezvědomí, přitom si bolestivě narazil pravý bok a levé ňadro. Žába mu však vlídně pokynula - jinak něž kynou obyčejné žáby - a pravila, líbezně mávajíc zelenou hnátou: "Buď zdráv, ty hnusáku a následuj mne, Vím, že máš strach a neměj ho tedy. Vybereš si mezi mýma dcerama nevěstu. Dělej, jdem !!!"
Veskákala náramně pružně do jeskyně a omámený Honza za ní. Celý tumpachový taky skákal, ale nevedlo se mu. A to co spatřil, mu definitivně vzalo a vyrazilo dech. Asi sto slizkých žab tu hopsalo po šutrech a všechny měli na hlavě korunky. Když uviděly našeho hrdinu radostně zakuňkaly a zabrekekeovaly, leckterá se i z bujarosti nafoukla. "Vedu vám ženicha, milé dcerušky", zahlaholila žába-máma již ve dveřích a odzátkovala láhev, "vybere si jednu z vás za ženu a s tou bude snášet dobré i zlé, ale hlavně zlé, protože dobré může snášet každý sám". Když domluvila, zavdala si mocně přímo z hrdla peprmintky. "Hurá, kuňk, sláva, kvák", rachotily žáby jedna přes druhou. Vzápětí největší žába-maminka pronesla hromovým mečivým hlasem zaklínadlo a ze všech hnusných žabisek zelených se staly krásné, mladé, a hlavně nahé dívky, které se před Honzou natřásaly a svůdně kroutily za zvuku Pochodu mladých revolucionářů. Až neodolal a jednu z nich si vzal za ženu.

Když s ní odcházel, volala na něj ještě stará žabice: "A nezapomeň jakou máš rozvětvenou a zelenou rodinu. Přijdˇ nás někdy navštívit !! A naše heslo si zapiš za svá zahnojená ouška - Pěkný kus žabiny do každé rodiny !!!"
Honza s princeznou žabinkou Ropuškou první se vracel do chaloupky známou cestou kolem hvozdu a celkem pochopitelně a logicky ho přepadl starší bratr Petrkareljosefkajetántyl. O všechno ho obral a znásilnil mu ženu.
Na rodinu ještě starší Honza samozřejmě nezapomněl a hned druhý den se vrátil do jeskyně s pětisty litry antižabínu, známého to růstového hormonu. Svolal a liščím úsměvem všechny žabiska a kuňkalky na jedno místo a chemicky jim posléze ukázal, kdo je tady pánem. A aby neodešel z místa své svatby a zároveň z místa hromadného hrobu jenom tak s prázdnou, naložil si na záda sud zelené a spokojeně se odvalil domů.

A tak tam, milé děti, spokojeně žili, veselili se společně s princeznou, pili dobrý likér a navzájem se žertovně šťouchali vidlema do oka.

KONEC / 1985



Povídám, povídám pohádku

O statečném kováři


Kdysi, tam někde daleko, za dávných časů, kdy ještě po světě chodili kouzelníci a čarodějové, kteří uměli svou kouzelnou hůlkou nejednu legrácku, dědečci a babičky, kteří byli za kus, ba za kousek chleba schopni i násilí, vzduchem se proháněly ohyzdné prodejné stařeny s dobrými i horšími morálněvolními vlastnostmi a draci žrali princezny, jako by se nechumelilo, žili dva starší příštipkáři - rodiče.

Život se k nim zachoval macešsky a otčímovsky v podobě krutých, zlých a neneviných výběrců daní, kteří vždycky přijeli, rozdali několik úsměvů a o všechno je obrali. Pokaždé, když už těm hnusným příštipkářským rodičům bylo líp a něco drobného si napřištipkařili, objevili se biřici, kde se vzali tu se vzali, a křičeli: "Dobrovolné příspěvky na fond solidarity s utlačovanými královstvími", nebo třeba: "Vybíráme na novou zubní ambulanci do cizího a chudého království za mořem", a tak všelijak podobně, fantazii se meze tehdá nekladly. A všichni lidé se z radostným vřískotem a nadšením sbíhali a pospíchali, aby oni byli ti první, kdo dobrovolně odevzdají všechno co mají. Stahovali si ti ochotní prosťáčci prsteny / jiní tzv. překladatelé uvádějí kalhoty, není nikde doloženo, že by se tehdy kalhoty nosily --pozn. I.P./, rvali náušnice z boltců a to všechno hezky zčerstva, by se biřicům zavděčili. Někteří lidé měli doma i čestná uznání od pana krále za to, že hodně a dobrovolně dali a vůbec v soukromí nepeskovali. A byli i tací, kteří tato uznání dostali za to, že se kolem sebe pozorně dívali a uviděli-li, že někdo něco nechce dobrovolně dát, nebo se nějak divně tváří a cosi si špitá, hned to šli ohlásit. Vždyť to přece nebyla tehdy v těch dobách žádná hamba, to až teď. Potom si usměvaví tátové-biřicové za takovým hamounem, či špitalem zašli na přátelské slovíčko, pořádně se mu doma porozhlédli a pak ho odvedli na slavnostní audienci ke králi. Takového člověka už potom nikdo neviděl a mezi lidem se jenom šeptalo, že žije na zámku, nebo snad v podzámčí pod zámkem.

Tak žili staří rodiče-příštipkáři v bídě a nedostatku materiálním, že hlady téměř hynuli, ale s vynikajícím morálním profilem v kapse a s nádhernými zítřky před vytřeštěnýma a blbýma očíčkama.
Až jednou !!!
Zničehonic se jim narodil syn - krásný a rozmilý. Vrněl si tiše a měl všecičko ve své malé paži. "Čím ho budeme živit", ječel egoisticky krkavčí otec a rval si poslední vlasy z přehazovačky,"v chalupě není ani krejcar, teď abych se dal na zboj, nebo na žebrotu, já - příštipkář"!!! "Neboj se manželi můj věrný", uklidňoval ho hlavní původce všeho - žena jeho, která se bála, že mužík bude šťourat do původu dítěte,"ničeho se neboj, drahý, já už něco vyšpekuluji".
A tak se taky stalo.

Jednou, když šla na procházku s nemluvňátkem, strašně nešťastně, podivným řízením osudu, náhodou vypadl jí hošík z pevného náručí schválně rovnou u vody. Jenom zakvikl a vzpěněné vody fenolem ho pohltily. "Já nebohá", ječela stará máma-příštipkářka a dívala se poočku co na to ostatní lidi kolem,"kdo se tedˇo mně bude starat, až budu stará", vyla nepřesvědčivě a pátravě se rozhlížela. Lidi kolem chvíli postávali, nervózně pomrkávali, jako by měli cosi v oku, ale pak se objevili biřici a všichni se disciplinovaně rozešli do svých domovů. Co se však nestalo ?!?!

Malý čiperný hošík se neutopil. Život mu zachránila malá říční víla, neskonale krásná, které se zželelo hezkého nemluvňátka. Vdechla mu vedle plic i žábry, vychovala ho, různé moudrosti naučila a zahrnula nevšední péči a něhou. A protože pod vodou plyne čas rychleji a nevstoupíš dvakrát do stejné řeky /nejasné místo, snad zde je základ celého příběhu a další tradice na něj nakupily to ostatní --pozn.I.P./, z miminka se bleskově vyvinul švarný mládenec. Krasavec to byl, kluk jako jedle /podle jiných jako buk --pozn. I.P./. Víla začala přemýšlet, jak má svého chovance pojmenovat a nakonec se rozhodla pro ryze české jméno Kurt Plaváček. Mládenec souhlasil a den ode dne nádherněl i leckterá chladná a mlčenlivá ryba na něm spočinula teplým pohledem, zavolala na něj, ploutví pokynula, jiskry vypustila.

Když bylo Kurtu Plaváčkovi dvacet podvodních let, zavolala si ho malá říční víla a pravila: "Milý můj Kurte, milý Plaváčku. Nastal čas loučení, můj spanilý, už je to tady, krasavče"! "Jak to....co"?, zeptal se blbě Kurt Plaváček a začal se jednou rukou dloubat v nose a druhou v noze. "Jsi člověk, nádherný Kurte, musíš mezi lidi", odvětila víla, malá říční. "A proč...", zeptal se on, ještě blběji. "Musíš zabít zlého draka, který sužuje celý kraj a požírá chutě každý den jednu mladou pannu za druhou mladou pannou", vysvětlovala trpělivě víla. "Mám v paži", řekl nejblběji na celém světě Plaváček, "právě mám jít oplodňovat jednu vzrostlou štíčku, panny mně nezajímají, takže se lidem na draka pěkně vyseru", dodal a oči mu chlípně zasvítily. A v té vrcholné vílí chvíli zalapala malá říční po dechu a sesula se ke dnu. Kurt se na ni díval s pocity krajně smíšenými a přemýšlel, jestli jí má pomoci, či snad se jít třít, když víla z posledních sil zasípala: "Ty blbe....Drak vypouští do vody jedovatou tekutinu zvanou mezi smrtelníky olej - olejíček. Jestli ho nezabiješ, zabije on nás....ty blbe..."!!! Ha - teprvá tedˇ debilnímu Kurtu Plaváčkovi svitlo. Proto tedy, pomyslel si, některé rybky dávaly přednost plavbě břichem vzhůru, nebylo to tedy kvůli němu, jak si bláhově fandil. Jdu na věc, rozhodl se a vyskočil na břeh. Vyplivl žábry a šel. Nasraně kopnul do šutru, nenávistně pohlédl na lidi, vrazil ruce do kapes a mumlaje kledby, stanul před zámkem. To bude zase kravina, nadával v duchu, drak bude určitě nepříjemný společník. Lidi ho naštvou a já abych to řešil. Do čerta, nebo snad k čertu. Po cestě ještě nafackoval třem žebravým pocestným, když se mu váleli u nohou a podpálil jeden mlýn, aby už nedělal klapy, klapy. Došel do komnat a nechal si předvolat krále. Ten dorazil celý schvácený, protože právě z dlouhé chvíle načutával podkoního, ale hned se zvědavě vyptával, jestli je venku pěkně a jestli si nemá vyjet na lov nevolníků. "Hej, ty", oslovil ho Kurt Plaváček, "prý je tu někde nějaký primitivní drak. Sem s ním, ať to mám z krku a můžu jít někam na kafíčko". "Mládenče, tebe - posílá mi samo nebe", zahlaholil král zpěvně, ale Kurt ho přerušil a sháněl se po nějakém meči. Král koktal díky, podával mu nejvýkonnější meč v království a znova zaveršotepoval: "Ten něco vydrží - v boji tě podrží". Kurt meč potěžkal a zjistil, že byl ukován ještě za prvního království, takže je zcela jistě kvalitnější, než druhořadá zbroj současná. Vydal se tedy za drakem. "Ó můj drahý cizinče - usmrtíš-li zločince", řval za ním ještě král, ale pak se na verše vykašlal a dodal, "dám ti za ženu jednu z mých dvanácti dcer, jestli né, postavím ti pomník a budu konat pietní akty..." "I ty filuto, řekl Kurt vrátil se ještě na chvíli zpátky a jemně, jen tak přátelsky sekl krále po předloktí, až kost zanaříkala.

Potom šel do kopců, přeplaval tři řeky, div se neutopil, přelezl ostnaté dráty a stanul před drakovou slují. "Hej ty", zvolal hromovým hlasem, "vylez dám ti do držky". Drak se objevil vzápětí. Byla to veliká obluda, celá zelená a měla patnáct hlav. Rozhlížel se a spatřil Kurta Plaváčka. "Cha, cha, cha....bídný lidský červe", zasmál se všema palicema, "ty se mnou chceš bojovat....cha, cha, cha, já se asi pobliju". A válel se tam veselím na zemi tak vehementně, až se mu zauzlily hlavy a rozčílený Kurt mu je všechny utnul až u samého ocasu. Pak se vrátil nazpět na zámek.

Všichni mu tam provolávali slávu a tvrdili, že s ním budou na věčné časy a nikdy jinak. Poté mu dal král vybrat jednu ze svých dcer, ale když je drakobijec spatřil a ohmatal, podíval se jim na zuby a na zadnici, chvatně poděkoval a zmizel zadním východem za obzorem. Vracel se tedy hvízdaje si písničku mládí a nepozoroval, že se za ním plíží podivný chlap. Byl asi třistaletý, měl husté vousy a ozbrojen. Neustále si něco mumlal, v očích šílený svit, sem tam sebou zaškubal. Teprve až se vynořil z houští, všimnul si Kurt Plaváček, že to je ten statečný kovář, který byl svými odvážnými kousky a bujarou veselostí znám po celém kraji.

KONEC / 1988



Povídám, povídám pohádku

O škaredém starci


Žil, byl, dávno tomu v jedné znepřátelené zemi bez vymožeností, mladý a otřesný princ. Matku pozbyl ještě dřív než se, chudinka, narodil a tak ho, chudinku, vychovával pantatíček král Jelen náramný s chůvou./O významovém spojení králova jména Jelen a pod.jména parohy, které ke každému jelenu patří se nemíním rozepisovat --pozn. I.P./ Chůva byla stará, ohyzdná bába a princ ji proto celkem pochopitelně dělal různé naschvály a všelijak s ní laškoval. Přivazoval jí k úlu, nechával topit v rybníčku a sem tam i pamlsek v podobě úderu tyčí podstrčil.

Když byly princovi dva roky a strašně smrděl, objevil se v pokoji divný a zatuchlý skřet. Chvíli beznadějně pobíhal po komnatě a válel se po parketách, ale nakonec to vzdal a prohodil něco v tom smyslu, že až budou princovi dvacet tři léta a tři měsíce bez patnácti pikosekund, tak se prý stane strašlivé neštěstí až budou všichni čubrnět. Chtěl ještě rychle něco dodat, ale král mrštně a sebejistě přiskočil a šlápl mu pohotově na obličej, až se stařeček věšteček zapotácel. Pak ho nechal služebnictvem vyzametat na chodbu a pohvizduje si dělal, že nemá s touto scénou nic společného.

Na věštbu se pomalu zapomínalo, na starém ohyzdovi kvetly jarní trvalky a princ rostl pomalu jako z vody. A jednou takhle odpoledne mu bylo přesně dvacet tři léta a tři měsíce bez patnácti pikosekund. Když to král Jelen náramný až přenáramný zjistil, hrozně se rozhněval a chodil po zámku celý naštvaný. "To bylo furt řečí", mumlal a brumlal si nespisovně a nespokojeně pod vypelichaným a řídkým vousem,"neštěstí, neštěstí. A teď", rozhlédl se kolem nakvašeně,"kde nic tu nic !!!" A dupl nohou nervózně o podlahu a chtěl říct ještě nějakou hlubokomyslnou kravinu, ale nedořekl. Probořil se pod ním strop, spadnul o patro níž a tak to šlo až ke stájím, kde dopad do žlabu, nechal se olíznout několika vepři, polámal si obě holenní kosti, naštípl nárt, vykloubil nohu v koleně, posunul si křížové svalstvo, rozbil hlavu jednomu královskému vepři i sobě, přerazil nosní chrupavku a zarazil do dásní dvě zbývající stoličky - ostatní zuby postrácel cestou. Jinak byl celkem fit. Ležel celý doráňaný,/tento vtíravý slovakismus nelze doložit z jiných ústních podání, další prameny používají českého slova doraněný --pozn. I.P./ chraptivým sopránem volal o pomoc a za tři dny ho skutečně našli, vyhladovělého a vyžízněného. Předtím si ovšem chudák s královskými vepři užil své, považovali ho totiž za jednoho z nich a přátelsky na něj doráželi rypáčky. Krále Jelena náramného poté uložili do postele s nebesy a zavolali prince. Ten zrovínka pil z poháru rozkoše s jednou selkou a dlouho mu trvalo než to všechno vypil a uposlechl svého pantatíčka. Vstal až ve chvíli, kdy mu pohrozili, že ho Vepř-Jelen vydědí.

Hned jak ho král uviděl, všechno mu vykdákal. Navymýšlel si toho moc a pořád se chlubil jak je zdravý a při plných tvůrčích silách a kolik toho ještě dokáže a učiní. Nakonec vysílením omdlel. Princi pomalu docházelo: "Pomohu ti, otče Jelene přenáramný, aby ses v rozkvětu svých nádherných tvůrčích sil dožil pětasedmdesáti let. Seženu ti zahraniční lék a vyléčím tvé pohmožděninky."

Slovo dalo slovo a princ vyrazil na cestu. Vzal si sebou láhev pálenky, dvě ostře nabité bambitky a milou dceru místního hejtmana pro ukrácení dlouhé chvíle. Jeli několik dnů, které se podobali jako vejce na měkko vejci na tvrdo, až na to, že hejtmanova dcera byla znásilněna Ali-babou !!! a třiceti osmi loupežníky /dva byli příliš líní/, střelena do týla potulným zdivočelým komediantem a princem samotným posléze utopena v bažině za bezměsíčné noci při úplňku.

Konečně princ dojel ke studánce, kde široko daleko, úzko blízko nikdo nebyl a tak princ ulehnul a hned usnul. Zdály se mu divné sny, ale když se vzbudil, na všechny zapomněl. Poté jel dál. Udělal to takhle pětkrát až dojel k velkému městu, které bylo celé potaženo černým suknem. Vešel střelhbitě do hospody a hned se ptal co se děje, jak to chodí a o co tady konkrétně jde. A co se nedozvěděl !!!
Ve městě je nádherná, ušlechtilá, spanilá a krásná princezna, která má však malou pihu na své přirozené neochvějné jasnosti. "Takovou zanedbatelnou", řekl hostinský a mlčel. Princ chtěl vědět jakou, ale hostinský se k tomu nechtěl nějak vracet. Až po dlouhém přemlouvání se ukecnul, že princezna se dívá člověku do očí najednou zespoda i shora. Princ nechápal vůbec nic a taky už byl opilý, přece však ještě zaslechl, že kdo tuto malou anomálii vyléčí, dostane krásu nesmírnou za manželku.

Ráno, sotva oči tupě vytřeštil, vzpomněl si na včerejší poznatky a vypravil se omrknout situaci. Před zámkem bylo už plno slovutných doktorů, mediků, šarlatánů a dalších vzdělanců. Z řečí vyslyšel a vyrozuměl, že má princezna cosi s obličejem a taky, že kdo neuspěje s léčbou bude odsouzen k amputaci hlavy.

Princi to však odvahu nevzalo, žádnou totiž neměl. Vypravil se do blízkého lesa, kde žil starý, vychrtlý a smradlavý poustevník, jinak vynikající chirurg a plastický operatér. Princ-veliký chytrák-ho vylákal na opuštěné místo, svázal ho do kozelce a tak dlouho ho bil po hubě, milé děti, až věděl, co chtěl. Na rozloučenou mu ještě uštědřil pár ran a zbaběle z místa činu ujel na chirurgově koze. Ve městě se samozřejmě drze předběhl a stanul v celé své kráse před králem:"Vyléčím tvou dceru", pravil slavnostně, "ukažte mně to".
Přivedli princeznu.

Sálem se ozval výkřik a princ s čerstvým doktorátem padl nazad. Tohle opravdu nečekal. To ne. Oko na bradě viděl poprvé. "Jejej...copak se nám to stalo", pokoušel se o humor a ustupoval pomalu ke dveřím."Jakpak jsme k tomu přišli...", potil se a horečnate přemýšlel jak z toho ven. "Hu...cizinče" zahřměl král, "Hu...co je"? "Hned, hned," zasmál se nervózně princ a ohryzával si nehty na nohách, "hned začnu". Vzápětí se vrhnul na princeznu jako lev, povalil ji na zem a než se nebožačka stačila vzpamatovat, vytrhnul jí oko z brady a zatlačil ho hluboko vedle druhého-hnědého. Luplo to a bylo to. Princezna sice protestovala, že na jedno oko a teď už ani pomalu na druhé nic nevidí, ale nikdo to nebral v potaz. /Nabízí se možnost, že princezna původně viděla pouze okem v bradě a princ měl tudíž postupovat obráceně, druhým okem do brady --pozn. I.P./ "Ty máš pořád něco...hu" nadával král a tloukl ji jablkem,"kdy už si konečně začneš vážit lidské práce, fifleno jedna slepá". A byla svatba, jedlo se, pilo, hodovalo, všichni se nekřesťansky nadrali, přežrali a pak jim bylo velice špatně od žaludků. Tak dodělaný hrad ještě nikdo nikdá neviděl. Hlavně paštika z mladých očíček - na památku princeznina uzdravení - vyvolávala prudké pohyby vnitřností. Princ začal zvesela kralovat a vládl po dlouhých deset let, ale pořád mu vrtalo hlavou, že něco zanedbal, pořád ho tlačila neodbytná myšlenka, že na něco zapomněl. Až konečně jednoho dne:"Ach já hlava dubová, zapomněl jsem na pantatíčka krále Jelena náramného, jakpak se mu asi vede". A pak už to šlo ráznaráz.

Posadil manželku na oře a rozjeli se domů. Po cestě princ narval hrst rulíku, kdyby se Jelen sháněl po tom slíbeném zahraničním léku a už přijeli k rodinému hnízdu. Princ seskočil z koně a pln dojmů se hnal nahoru po schodech. O princeznu se nestaral a bylo mu úplně jedno, že si ji štolba odvádí do stáje i s koněm. Minul všechny komnaty, otevřel poslední dveře, vběhl do předpokoje, potom do druhého, odstrčil nechutné služebnictvo a celý ustrnul. Panečku, ten král se ale změnil.

Místo člověka, který se svíjí uprostřed svých tvůrčích sil a síly životní mu lezou z nosa na prince hleděl obrýlený, plešatý a strašně ošklivý stařec.!

KONEC



Povídám, povídám pohádku

O tom, jak se Mikeš navečeřel a nažral


Bylo, nebylo, za devatero horami a třiceti pěti lesy, za třistaosumnácti vodami a dvěstěsedumdesáti moři, nikdo nežil a nebyl. Ale za patero horami a dvěmi vodami žil, byl, mladý a krásný princ, který byl oblíben v celém království i kolem. Měl dobré srdce, svým zjevem kde koho obluznil a nejvíce byl proslaven příslovečným smyslem pro humor, ten byl ostatně vlastní celé dynastické klice. Již blahé paměti král Iljíč První klidně navštěvoval převlečen za idiota hostince a tak, aby se tam do syta vysmál vtipům na svou osobu. To vždy těsně před popravou. Následník Josif, toho jména první, také rád žertoval a špásoval se svými poddanými a určitě jenom komplotem dějin získal vtipnou přezdívku "masový vrah". A tak byly dějiny rodu lemovány kanadskými žertíky, neotřelým humorem a nevykořenitelnými, nevyčpělými legráckami, při nichž jistě jen nedopatřením padaly hlavy z trupů poddaných a nepoddajných.

Mladý a krásný princ Směják v této duchovní atmosféře sílil a rostl jako z vody, až zde byl den jeho dvacátých narozenin. Jeho starý a škaredý král-otec-otčím mu posadil na hlavu korunu z pravé mědi a nepravého zlata, vyzdvihl ho na trůn a odklidil se zhnít někam na vejmínek do podhradí, mezi ten dělný lid, se kterým je vždycky, ale vždycky tolik, ale tolik legrace a švandy. Směják první, stále mladý a krásný, začal spravedlivě vládnout, ale brzy pochopil, že není vůbec snadné přijímat na svá bedra tak mnoho státnických poviností, jako například snídani, oběd večeři a někdy k tomu přibude ještě dokonce svačina a plácání komtes po hyždích, ale že na to "mušejí bejt holt dva", jak se vyjádřil jeden hradní zvrhlík. A princ se střelhbitě rozhodnul. Uspořádá ples, na který sezve veškeré okolní princezny a nevěstu si hezky opatří pěkně konkurzem !!!! Jak umínil, tak přikázal a tak se taky stalo.

Princezny se sjížděli ze všech stran, ale byly to tak příšerné zjevy, že i Smějákovi Prvnímu občas tuhnul úsměv na retoch a kácel se sem tam do mdlob. Žádná z nich se mu nelíbila, jeho sérce dosud nepromluvilo a zůstalo němé. Tak to šlo porád aporád a když bylo po sezóně, princ byl stále sám se žalostným výrazem v ksichtě. Nu což, řekl si tehdy, když ho vzkřísili, ještě že mám alespoň smysl pro humor a můj lid mne miluje. Což ovšem také nebyla už dávno pravda pravdoucí, vždyť uznejte, král bez královny je jako princ bez princezny nebo císař bez císařovny o papeži nemluvě. A tak poddaní reptali a reptali, gilotina ve tvaru úsměvu se nezastavila, kat si téměř nesundal masku rozpustilého klauna, leč nepomáhalo nic. Princ Směják proto osedlal rozřehtaného koně a vydal se na princeznu sám. No to by tak hrálo, myslel si, abych já, tak mladý a krásný, společenský a voňavý, urostlý a zajímavý, štíhlý a humorný, po kterém jdo ženy tak, až se leckdy nestačím skrývat, nenašel si sobě křivou či rovnou krasavici, ztepilou, kadeřavou, nezpocenou a močopudnou ???? Toby taky bylo, todlecto !!! Plácl proto kněžnu, která šla náhodou kolem i koně, co se přišel podívat po zadcích a vyrazil za štěstím.

Dlouho už putoval po různých krajích i okresech, míjel přerozmanité království o kterých se mu ani v nejpodivnějších snech nezazdálo, setkal se s princeznama různých tvarů, různě velkých nohou a všelijak řídkých vlasů, žádná mu však natrvalo nevnikla pod hrudní kost na levé straně. Zato mu však vnikli do těla /krom několika šípů a oštěpů/ velice variabilní cizopasníci, kteří se svým příslovečným smyslem pro humor, se nadšeně cize pásli, prožírali si v něm družně otvůrky- potvůrky a přestrašně svědili. Takže když princ - teď už definitivně Nesměják - dojel na kraj nějakého města, aby spáchal hygienu a prohlídku u veterináře, zahrnuli ho občané nevšední péčí a ve snaze vybít pšechny ty broučky v jeho těle, zasypali ho kamením. Tak, tak zachránil holou kůži a úplně od modřin dorazil ke staré a hnusné barabizně, kde žila už od kolektivní nepaměti stará a hnusná babizna. Padl vysílením u dveří a vyčerpáním se sotva představil. Už, už se ho stařena snažila dobít motyčkou, ale naštěstí rozeznala, že má princ pod nánosem bacilů naraženou korunu hluboce do čela. I zželelo se babičce neznámého kralevice, takže ho jen tak koketně přetáhla násadou po hřbetě, vtáhla ho dovnitř, ošetřila, naktmila a pozorně vyslechla jeho dramatické vyprávění. Poté připravila zvláštní lektvar z makovic a kdoví čeho ještě a se slovy "když tohle vypiješ, staneš se malým ptáčkem, křidélky zamáváš a celé království obletíš za pikosekundu, každou princeznu tajně poznáš, poté se navrátíš", nabídlo ho princi za drobný tělesný úkon. Nesmějákovi se sice nechtělo, babizna byla děsivě škaredá, neměla už ani jeden svůj zub a strašlivě páchla po rumu, ale nabídka lákavá, cena nízká, nu což ? Vzal to tedy a za několik nepříjemných chvil již vesele mával křidélky co by pták.

Rychle vyletěl nad les, sluníčku zazpíval, mráčky pozdravil a už si to hasil do města, ve kterém se ho pokoušeli tak obětavě desinfikovat kamením. Usednul na okenní římsu v zámku a zvědavě tlemil do princezniných komnat, jak se pěkně převléká do noční košile. Ta vám byla krásná !!! Princ-pták se rázem zamiloval až po koneček každičkého brka. Musí být má, zašvitořil v ptačí řeči radostně a už, už chtěl nabrat zpáteční směr, když tu klapla a cvakla čelist o čelist a kocour Mikeš si zálibně otřel zakrvavenou tlamu a vyplivl pár peříček. A protože uměl lidské řeči, šel hned za princeznou pokecat, jak lacino získal večeři v podobě šmírujícího ptáka.

KONEC



Povídám, povídám pohádku

O zlém drakovi


Kdysi, za dávných a nečistých časů, žil, byl chudý dřevorubec. Měl hezkou, mladou ženušku a tři ošklivé staré děti, které se nikomu na celém světě nelíbily a nejvíce se nelíbily dřevorubci Dřevorubalovi. Od rána do večera a někdy taky od večera do rána dřel v lese jako kůň a jeho ženuška, krásná a růžovoprstá jako Jitřenka zvesela zahálela. Nudila se vznešeně a tak nebylo žádného divu, když byl dřevoporážeč Dřevorubal v houští, že přicházel na časté a pravidelné návštěvy místní urostlý myslivec Hajný. Setkání se pak vždy konala v ovzduší důvěry a vzájemného porozumění.

Jednou takhle odpoledne se chudý stromoničič Dřevorubal rozestonal a pošel. A tu náhle jeho bývalá mladá ženuška krásná vyvinula nebývalou aktivitu a rázně vykopala tři ošklivé staré děti do světa a z hájovny se do chaloupky vtlačil lesník Hajný. Chlapci chvíli protestovali proti očividnému bezpráví, leč namířená kulovnice a matčino dobře míněné požehnání je přinutilo upalovat, seč jim síly stačily. Vydali se tedy na zkušenou.

Leč cesta byla zlá. První syn se celkem bleskurychle stačil utopit v rybníčku za stodolou, druhý, jež mu tam, nebo z toho pomáhal /zde se prameny různí --pozn.I.P./ utonul rovněž a tak zvostal pouze třetí syn, který byl naštěstí rozumný a nikdy s ničím nikomu nepomáhal a proto se mu dobře dařilo. Chodil po světě křížem krážem a prožíval velice humorné příhody, kterým se sám velice nasmál. Jednou takhle uviděl jít přes les Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého, hned mu pohotově bleskla hlavou myšlenka a jak si usmyslel, tak učinil. Počkal si na ně za jedním dubem /podle starší tradice bukem, kde se cpal čmelák nanukem --pozn.I.P./ když ho míjeli vyskočil a vypíchl vám, milé děti, Bystrozrakému všechny oči. A že to dalo panečku práce. Onehdy se mu také podařilo zmlátit kouzelnou babičku-bludičku, když ho obtěžovala o kousek chleba a nutila mu nějaký obitý hrnec se směšnou prupovídkou. Inu veselo bylo v těch dobách na tom našem světě širém.

Když se pak třetí syn unavil konáním dobrých skutků, vydal se do nejbližšího města. Všude bylo veselo, kdekdo tančil a opíjel se, lidé se radovali. Vdávala se totiž zrovínka princezna, jejíž krása se hvězd dotýkala. A k dokonání všeho štěstí si brala bohatého prince, jehož krása se sice nedotýkala ničeho, ale u princů a zvláště bohatých je to jedno. Trubači troubili, služebníci nosili na stůl hory jídel a rozhazovali mezi prostý lid náruče plné zlaťáků a stříbrňáků. I na třetího syna se dostalo pamlsků a peněz v hojné míře a tak se strašně střískal v nejbližší putyce na náměstí, kde bylo ten den strašně veselo. Dělali se dvojsmyslné vtipy na princovu potenci, o princezně, jak je blbá a vůbec jak jsou oba dva na hovno, ale třetí syn ničemu nerozuměl, měl ho už jak z praku a koukal jen, kde by hlavu složil. "Já to vím", vykřikoval jeden strašně tlustý občan, "říkala mi to žena a ta slouží u princezny na zámku. Princ je prý strašný ťulpas a budižkničemu, on jednou..." a zbytek reportáže zanikl v pobaveném řevu hostů. "To nic není", volal až řval jiný tlustý občan opile, "jednou vám princeznu odvlekla horda lupičů do hor a tam se na ni všichni vrhli.....No co vám mám povídat, potom ty lupiče všechny zavřeli do šatlavy, protože nemohli vůbec utíkat....Jářku, bylo to přesně tak", uzavřel tlustý ošklivec.

Třetímu synovi se líbila bodrost těchto starých poctivců a tak bez pobízení přidal sám pár historek ze svého tak bezvýznamně pustého pohlavního života. Padl tak do oka statnému kováři a ten si ho pěkně odvedl domů, takže od té doby měl o nocleh postaráno. Bydlel, spal, jedl a pracoval v kovářově posteli.

Leč tato šťastná idylka neměla míti dlouhého trvání. Přišli drábi, třetímu synovi nafackovali a odvlekli ho jako spousty jiných mladíků na zámek, aby s princeznou něco dělal. Princ si totiž stěžoval, milé děti, že to s ní nemá cenu a kdesi cosi a princezna říkala zase, že to nemá cenu s ním, že je to holomek blbá a podobně. Chvíli se takhle častovali a pak se rozhodli, že pozvou sličné mládence a růžovoučká děvčátka, aby jedni prohlédli a posoudili princeznu a druhé prince. Zatím se to však žádnému nepodařilo, aby vystihnul v čem tato neřešitelná situace spočívá a tak došlo až na tupého třetího syna.

Chvíli takhle stál a šťoural se jednou rukou v nose, zatímco druhou mnul v kapse chlebovou kůrku. Nevěděl vůbec, co má učiniti a co se po něm chce. Tady mi pšenka nepokvete, pomyslel si celkem správně. Chvíli se díval na princeznu, jak se tam válí, chvíli na prince jak se válí vedle, pak sám zkusil, ale bezvýsledně. "Kdo je vinen", ječel princ a mydlil ho žezlem hlava nehlava, "Kdo je vinen", útočila princezna nahněvaně a píchala ho korunou do nadočnicových oblouků. Třetí syn něco drmolil, ale tím pouze přilil vodu do řeky. Zavolali stráže a ty odvedly nebožáka pitomého do královského vězení. A vzápětí byl odsouzen k vyloučení z města, což byl pro měšťany nejvyšší trest. /Místo poněkud nejasné - snad se myslí určitá městská část - strana --pozn.I.P./.

Princ s princeznou se na deportaci s úsměvy dívali z balkónku a zamilovaně se k sobě tiskli. V jejich očích se odhodlaně leskla odhodlanost objevit konečně různé taje a zákoutí společného soužití v jedné komůrce. Hladili by se tam ještě dlouho po pupících, ale tu najednou přiletěl z nedalekých hor zlý drak a princeznu sežral i s horní půlkou prince.

KONEC / 1987