APOLLONIUS

/ kapitola I. /

Tiše sedím v křesle, měkce a pohodlně opřen a pozoruji odcházející den.Za okny stejnoměrně padá déšť, kapky nerozeznatelné jedna od druhé kvapem spouštějí se z podmračeného tmavnoucího nebe, dotýkají se země a překotně mizí ve tmavě zelené, slehlé trávě. Prší - šumí. Již sotva rozeznám drobnými kaménky vysypanou cestičku k venkovním dveřím od okolní půdy. Šero se blíží velice rychle a dnes to na měsíc ani hvězdy nevypadá. Neuvidím asi Večernici, nepromluvím s Ní o dnešním plahočení, neuvidím Ji možná ani jako Jitřenku. Venuše. Afrodíté. Růžovoprstá Eós zvaná v řeckých mýtech. Dcera Titánů Theie a Hyperióna vstává každé ráno před svým bratrem Heliem a na Olympu zvěstuje jeho příchod. Oděná v šafránové roucho provází ho poté na jeho celodenní pouti od Okeánu k Okeánu ve svém voze, taženém koňmi Faethontem a Kampem.

Bezvětří, jen sem tam lísteček, jako spáč vyrušený z dřímoty se pohne v lehkém, téměř neznatelném vánku a uklidněn zase usíná a znehybní. Nikoho zde není, snad ani živé duše, široko daleko jsem sám., středobod rozpínajícího se vesmíru, znova a znova v každé vteřině tvořen. Nejbližší lidé kilometry vzdáleni, možná jen poutník, znaven tímto nečasem stane u dveří. Leč nestalo se tak nikdy a ani dnes navečer se ten div nestane, jenom voda ve formě kapek dešťových mi svým šustotem dělá společnost. Takhle nějak začínala Potopa
Je čas a místo pro zamyšlení, meditaci, kontemplaci, spánek.Já však pouze nečinně sedím, poněkud znaven ustavičným přehrabováním se v pokladu, který jsem si dnes, po obvyklé obchůzce přinesl. Chvála nezaměstnanosti, jež mi umožňuje v pokoji třídit své myšlenky a beze spěchu usměrňovat své jednání. A chvála sociálním dávkám, které neponechají nehodného bez vzdělání a bez chleba.

Probírám se opatrně a s neopětovanou láskou zničenými a zažloutlými papíry. Okraje otrhané, roztřepené listy bez ladu a skladu nakupené. Může mít věc ráda svého majitele? Může kniha tíhnout ke čtenáři, tak jako on k ní? A vůbec - do kdy vlastní člověk nějaký předmět a od kdy je to již obráceně a pán se stává bezpředmětným a tupým slouhou předmětu? Tyhle úvahy společně se zvláštním rukopisem přinesl jsem si dnes ze starého antikvariátu, kam sem tam zabrousím na svých klidných, práci nerušených toulkách. Jednou za úplněk asi, navštěvuji ten starý dům s magicky mne přitahujícím vývěsním štítem, který hlásá do dvou světových stran ANTIKVARIAT a skutečně : majitelem je starý člověk, jehož nikdo nezná jménem a jenž jako by vypadl z románu Gostava Meyrinka GOLEM.A jinak ho nenazvou než Židem. Přicházím tam vždy vnitřně připraven, myšlenky uspořádány do geometricky přesných kruhů, kde uvnitř jsou knihy nejvíce mnou žádané, například díla z Floriánovy Stará Říše, či snad spisy význačných českých mistrů magických věd a vně pak věci, které jsou mi víceméně lhostejné a jenom letmo jimi listuji. Pach starých i novějších tisků se rozlévá nízkou zašedlou místností jako cigaretový dým, někteří lidé toho nesnesou a jen se sebezapřením, jako slepí s ucpaným nosem hmatají po regálech a chrčivě si něco mumlají. Antikvariát je ráj šílenců.

Procházím se mezi šteláři a nasávám tu vůni lidských osudů, které se pojí s těmito dílky, jakoby bez ladu a skladu naházenými přes sebe, však přec v tomto uspořádání cítím jakýsi řád., vnitřní harmonii, sebestřednost. Nic kromě věcí kolem neexistuje, vesmír se zmenšil a je tady kvůli mně. Probírám se knihama, ohmatávám tmavé vazby,jejich zaprášený lesk a pevnost i kvalitu starých knihařů, některou vezmu na moment do ruky, znova odložím, jako bych zvážil a shledal ji lehkou, v jiných listuji pozorněji, začtu se, čas kolem mne ubíhá a jen šepot okolních snad již neživých stínů, šoupání a šustot nohou a těl napomíná mne,že čas sice zmizel,však prostor nikoliv.
Nakonec, vždy když procitnu z toho divného veselého i teskného snu,vůně obrátí se mi v chřípí jako pach mrtvých, zapomenutých věcí bez života a padá na mně slabost z nevyvětraných temných zákoutí, zamířím neomylně do nejtajemnějších prostor,kde se za plentou skrývá ve věčném, mírném předklonu On. Majitel, pak vedoucí a nyní zase majitel. Zdraví mne vždy překotně a uctivě a spustí drmolivě mnouc si ruce o všem možném i nemožném. Známe se již více než rok, i když jeho jméno je mi stále tajemstvím a občas, ve chvílích těsně před uzavřením místnosti promlouváme o věcech denních i nadčasových, on vytahuje z polic knihy o kterých tuší,že bych mohl mít zájem a sáhodlouze vypráví obsah, či jen pár vybraných sentencí a postřehů. Musí mít obdivuhodnou paměť. Ptal jsem se ho jednou,kolik mu je let a kolik za ta léta přečetl knih. Usmál se prazvláštně, první část dotazu přešel beze slov a ke druhé poznamenal něco v tom smyslu, že mu počítání knih připadá zbytečné, že stačí pouze spočítat 22 písmen hebrejské abecedy. Zbytek je prý pouhá matematika.
Nevěda co dělat otočil jsem se po chvíli a s pozdravem snažil jsem se odhrnout těžkou plentu zakrývající výhled a poněkud zmaten odejít, však byl jsem bezhlučným pohybem paže zastaven do třetice a starý majitel se na mne omluvně usmál a řekl, že nemám odcházet, že tato věc, která se tak válí rozházená na stole je vlastně pro mně, včera mu ji přinesl nějaký člověk a nechtěl žádné peníze, pak hned někam zmizel, než ho stačil zadržet. Prohlížel si to celou noc a čím dál více mu tato podivná historka i zvláštní poničený svazek nějakým způsobem připomínal mne, až se rozhodnul, že mi knihu věnuje. A teprve, když takto všechno rozvážil, usnul k ránu spánkem spravedlivých. Zdál se mu však o mně ošklivý sen, plný násilí, smrti a tajuplných snových symbolů, že když mne spatřil vztahovat ruku po popsaném listu,zaváhal a zaváhal i podruhé,protože cítil uvnitř ještě potřebu mi něco říci, něco důležitého dodat a potřetí mne zadržel při odchodu nahlédnuv, že osudu člověk stejně neunikne a KISMET na svém plavém, odpočatém koni s obnaženým hvězdněstříbrným mečem ho dostihne tak jako tak. A pak mu hlavu srazí.
Když tohle všechno dovyprávěl, sklonil hlavu, otočil se, i když se mi otázky jedna za druhou hrnuly na jazyk, protože jsem mnohé nepochopil a podstata mi zůstala zamlžena a začal papíry srovnávat snad podle nějakého klíče a do šustotu jeho hbitých, dlouhých prstů se mísila pouze šeptavá slova, která se mi zdála v určitém pořádku. Seznal jsem starozákonní hebrejštinu.

Pak mi knihu převázanou bílou stuhou s mnoha písmeny podal a ještě podotknul, že ji nemám nechávat ležet otevřenou v mé nepřítomnosti, ale zavazovat ji, kdykoli v ní nebudu studovat právě tou stuhou, kterou on považuje za převelikou vzácnost. S tímto darem v ruce zmohl jsem se konečně na dotaz, proč dělá takové věci kolem knihy, byť asi velmi staré a cenné podle vzhledu, co je to za strašlivou věc, že je z ní takový roztěkaný a nervózní, jak jsem ho nikdy nespatřil. Ať mi tedy jednou nebo dvěma větama naznačí nebo prozradí co je obsahem, zdali nějaká magická ponaučení, Klíčky Šalamounovy, poselství tajných řádů, či snad tajemný Grimoár Johanna Fausta, věci nebezpečné nepovolaným, ale on jen dodal před svým definitivním zmlknutím, že kniha je psána latinsky a že bych k ní neměl přistupovat s nečistýma rukama, nejlépe prý by bylo před každým otevřením opálit si je nad ohněm. A to bylo vše, vzápětí odhrnul závěs a byl večer, konec prodejního času.
Pospíchal jsem pak ihned domů, klopýtaje přes kořeny, neboť jsem si s nedočkavým chvatem zkrátil cestu lesní pěšinkou a tam mne dostihla tma, zvedl se zlý vítr a na tvář mi dopadnul prudký a studený déšť. Rázně se ochladilo. Letní přeháňka s mnoha krásnými, klikatými a tak hrůzostrašnými blesky pak pozvolna přešla v pravidelný, nepřetržitý déšť. A ten již nyní pomalu utichal, mraky se protrhaly a nakonec mi snad ještě má zlatá paní Večernice přijde z oblohy milostivě pokynout. Uvidíme – zatím budu jen tak bezmyšlenkovitě čekat a pozorovat, co se děje za oknem, pročišťovat se absolutním klidem mysli i těla, kdy duch opustí svou hmotnou skořápku, prolezlou neduhy a kdo ví čím, svého Osla, (který mne nakonec vždy přemůže) a bude se prázdný toulat po hvězdách.

Stužku jsem rozvázal doma okamžitě, když jsem se sebe setřepal svůj starý a nemoderní mokrý pršiplášť a nezdržuje se osušováním a převlékáním,hmátnul jsem mezi teď už volně pohozené archy, které se jako karty roztáhly po stole. Přelétl jsem první rychlým pohledem, odložil a vytáhnul další. Stačil zase jen krátký oka mrk a do třetice taky, teď už nebylo pochyb. Celý ten spis byl skutečně latinsky a to s největší pravděpodobností latinou středověkou psán, podle některých výrazů, které by latinský klasik jistě nepoužil, snad jakýsi polatinštělý barbar, přejímající starou klasickou vzdělanost, někdy po vyvrácení Říma, určitě však v prvním tisíciletí po Kristu. Rukopis byl velice dobře čitelný, psán pečlivě úhledným písmem, každé první bylo vždy důkladně obtaženo na začátku věty. Kapitola byla dokonce počata písmem vyzdobeným. Asi to opisoval nějaký vzdělanec, vzal jsem nový list a pomalu se ho snažil číst, v duchu jsem zařazoval. Držel jsem v ruce papír a hlavou mi běželo – objevil se v Evropě až pořádně pozdě,snad někdy kolem 10. století po Kristu, text však pochází z doby, kdy se ještě musel používat pergamen, který nahradil papyrus. Ten se, pokud mne paměť neklame, vyráběl z rostliny, známé pod divokým názvem Šachor papírodajný a to různým skládáním, lepením, vlhčením, lisováním, sušením a hlazením.. Naši chytří předkové na to přišli už před narozením JK a pak se to rozšířilo do Řecka a dál. Papyrus se používal ve formě svitků, což muselo být asi dost nepohodlné při hledání nějakého odstavečku. Pak přebral štafetu pergamen a to už se blížil pomalu i čas knihy. Nevelké město Pergamon v Malé Asii se nesmazatelným písmem zapsalo do dějin, tam se začal vyrábět a tam nejspíše přišel i ke jménu.. Dělal se z kůže, jak jsem zjistil z různě moudře se tvářících encyklopedií. Odložil jsem list.
Z darované knihy teď už byla dost beztvará změť papírů docela popsaných, hrabal jsem se v tom, převracel, až jsem přece jen vydoloval pravděpodobnou první, úvodní stránku a tam bylo římskými číslicemi napsáno datum a pod ním věta – Sepsáno podle mistra Yweho.

/ další kapitoly se připravují.. /