/ Ivoš Pešák /

Každá má myšlenka se vrací k tobě, má lásko

Noc je, i když stejně tak by mohla nebýt a kdo směle rozsoudí, bez zkušeností a možnosti srovnání, co z toho je lepší pro lidský rod a přírodu kolem…nebo snad pro anděly? Je jarní, letní téměř, však nedává mi usnouti a i když naplněn zdravými a neškodnými sedativy, které doporučuje sto třicet šest z dvaceti osmi lékařů, stejně stojím u okna jako puk a stejně tak i hledím. Mám pootevřeno, takže drobátko i slyším…ale slyším taktéž jako puk.
Venku má být hrozná tma, protože jsou dvě hodiny po půlnoci a i ponocný už si dává doma dvacet, ale tma, která se venku válí není ani trochu hrozná, ale je to tma směšná, a to především a hlavně proto, že už dávno žádnou tmou není. S vynálezem pouličního osvětlení odešla městská tma na smetiště dějin a brzy bude následována i tmou vesnickou. Svítí se ze sáhodlouhých nepříjemných lamp, i z některých sáhoširokých nepříjemných oken, leč u nich nikoho nevidím, takže mohu soudit na běžné odhánění nočních můr nebo na zázrak pozdního čtení. Modravá okna naopak dávají na vědomí, že nevkus se stal rysem obecným, ale co, myšlenky si stejně běhají svým obvyklým radeckého evropským maršem, přestože je poměrně klid, který by nezúčastněně měl vybízet k tichým kontemplativním a meditačním výplachům mozku. Však neděje se tak ani pikosekundu a nakonec se všechny poletující myšlenky navrátí jako vždy k tobě, má lásko.

Neslyším žádnou pozdní pořádně ožralou tlupu a jejich bujaré a mutující výkřiky Baník pičo!! Odpadkové koše zůstanou nejspíše na svých místech a z nepřevržených popelnic nebude se asi dnes v noci dýmit. Neslyším ani žádné kroky nočního osamělého chodce, který se, jat náhlou předtuchou, z řady stejných panelových monster snaží rychle přicupitat do bezpečí svého domova, rdoušen myšlenkou, že v noci monstra vždy vítězí nad lidmi a zavalí ho svými strašnými zdmi. A zatímco zrychluje svůj už tak dost rychlý krok, za zády shromažďují se mu běsy nehmotné a neviditelné a on uhání téměř ječíc hrůzným strachem, aby však byl nakonec vydán všanc grázlům mocnějším, to znamená hmotným a viditelným, před kterými ubožáka nespasí jako již tradičně nepřítomná dvojice pánů Pomáháme a Chráníme a uzamčené dveře vchodů mu bezpečně vystaví úmrtní list nebo přinejmenším lístek na nemocenskou.
Obdivuhodně pitomé myšlenky se mohou přetrhnout, jeden pohled z okna druhého patra na pěkně zaparkované barevné krabičky našich vládců stačí a už zase ukrutně pádí zběsilým úprkem římsko-řeckého dobyvatelského ducha, veden protestantskou podnikatelskou etikou a Jedem z Judey, jak napsal pan J. S. Machar někdy dávno. A bez kousku novozákonního citu a pokory se stejně nakonec navrátí má lásko k tobě.

Neumím setrvat v klidném nepřetržitém pomyšlení na tebe, má lásko, držet myšlenku jednu a ostatní pro tu jednu opustit nebo úplně potlačit, Mahariši to uměl a Paul Brunton taky, ale kde jsou s rukou napřaženou ku pomoci mně - tápajícímu? Celé stádo jich víří nepřetržitě v palici pitomé a najednou jsem daleko někde, na toulkách myšlenkovými krajinami tvé přítomnosti a žádná pokora před mozkem se ve mně ani trochu nerodí.
Nejsem příliš zdráv na těle. Viděl jsem potřeštěný film, kde bohorovná, sebestředná a dozajista namyšleně pitomá krásná dívka dostala na pamětnou úrazem a následným věčným válením se v posteli, a zrcadlo bylo jejím oknem i okem na ulici.(Kde se ostatně toho příliš nedělo, jako v celém filmu, a nebylo tedy o co stát a na co koukat). Nehnula se mnou ani drobná kapička soucitu a ani malý závanek lítosti mnou neprojel. Co tedy s tím? Vzpomenul jsem Spinozu, velkého brusiče a ještě většího etika : "Ten, kdo cítí lítost, je dvojnásob nešťasten a stejně tak sláb." A pak na ulici plné lidí usedavě plakal, když se dozvěděl o smrti svého drahého přítele. Etika je etika, dílo je dílo a hloupý film je hloupý film, ale v životě nuzném bych se nejspíše doopravdy úplně zbláznil a zešílel bych nadobro, kdyby se něco mělo stát s tebou, má lásko, ke které se všechny mé myšlenky navracejí jako koráby z dalekých cest za kořením, čajem a kávou.

Je to nezasloužená nespravedlnost a schválnost od našeho milého Pána Boha, že nemohu vyjít ze svého setrvalého bytí a žít nějak neustále poblíž tebe nebo věčně v tobě. Poslouchat a vidět stejné krásné věci, prožívat úplné pocity společně, vždyť i vnímání jakéhokoliv umění ztrácí svůj smysl, nemohu-li ho s tebou sdílet a naplnit jím nejen své srdce. Jsou to tvé oči, kterýma bych chtěl alespoň na okamžik vidět to, co vidím věčně očima svýma, jsou to tvé pocity, kterými bych chtěl vnímat to, co vnímám pocity svými. Ale nebude mi to dáno nikdy! Ani pod vlivem všech opojných nápojů a jiných zajímavých prostředků světa. Obraz, hudbu, jakékoliv umění od maleb v Altamiře a šamanských bubínků až po Entropu a Magické noci můžeme vždy vnímat velice podobně, snad i téměř stejně, bude nám dáno jako dvou milujícím se srdcím citem se přenést přes ostrá úskalí slovních nedorozumění, nikdy to všechno ale nebudeme prožívat stejnými smysly, nikdy to neprožijeme jako ten druhý, zůstaneme věčně sami i uprostřed rozhovoru na náměstí plném lidí. Nikdy ze sebe nevykročíme za tím druhým, to prostě neklapne i kdybychom se na hlavu stavěli a zůstanou nám pouze a jenom sny a žádní andělé ani ďáblové s tím nehnou, budou na to krátcí stejně jako my. Jen mé myšlenky si z toho všeho budou dělat hovňajs a vždy zamíří za tebou, má lásko.

Jak potom mohu být pokorný před řádem věcí, když mi někdy připadá, že nevrhám ani stín. Nietzsche také pokoře příliš nepřál : "Mrtví jsou všichni bohové. Nyní oživíme nadčlověka". Tak nějak zřejmě pravil Zarathustra, když konečně slezl z hory a počal rozdávat rozumy těm tupounům kolem. Předpokládám, že ti po chvíli mávli rukou a šli každý za svou prací nebo možná hledat svou nebetyčnou velikost do hospody, protože kdo se dnes, stejně tak jako tehdy necítí lepší a znamenitější než ostatní? Nikdy tomu neporozumím stejně tak, jako už nikdy nebudu studovat dějiny umění, které jsem vždy studovat chtěl a nikdy si nepořídím alchymickou dílnu k zušlechťování prvotní matérie, o které blouzním již celé čtvrtstoletí.….V tomto s vámi souhlasím, milý pane Bondy - prohráli jsme svůj život. Neprohrál jsem ale ještě své bláznivé myšlenky, které vždy nakonec doputují k tobě, má lásko.

Nakonec mne vždy zamrazí při pomyšlení jak byli všichni plní síly a jak potom bez ní padli, jak jim byla odejmuta a Bůh byl k tomu zticha. I ten Arvéd Smíchovský, který se již nejspíše cítil tak zušlechtěn, že žil, dle svého chápání, mimo pojmy dobra i zla, nedopadl nejlépe, když zapomenul, že klouzat mezi pojmy jde snadno, ale nakonec musí každý nějak volit a konat a vydat počet ze svých činů. Nejde vždy plácnout do dlaně plné zrnek jako Athanasius Pernath. Je dobro být odvážný? Nebojácný? Vůle po moci? Nietzsche tvrdil, že ano. Jiný někdo řekl, že všechno je vůle. I láska musí být pod vůlí. Vyháněn byl odevšad, jako nomád bez domova putoval světem, jeho ženy a společnice umíraly jedna za druhou coby zešílené a alkoholu propadlé trosky bez sebemenšího nároku na sedmé nebe, jeho pověst vyvolávala hnus, jeho praktiky nauseu a jeho vzhled husí kůži. Ale onen muž napsal i nádhernou větu, že každý muž i každá žena je hvězda. Z okna nyní žádnou nemohu vidět sice, protože noční osvětlení svítí všude jinde než tam kam má, ale vím, že ty jsi hvězda má lásko a všechny mé myšlenky se nakonec vždy k tobě přitulí.

Spánek nepřichází, asi definitivně odešel do Věčných lovišť za Vinnetouem, Ilčim a dalšími nespočetnými oběťmi evropské zludračelé rozpínavosti a náboženské netolerantnosti. Nesamozřejmost spánku je zřejmá, někteří lidé nespali prý léta, jsem někde četl, a když si chtěli sem tam drobátko oddáchnout, luštili křížovky a kdesi cosi. Což mi připadá ještě více nesamozřejmé a vždy jsem se velice divil, proč se raději ve chvílích odpočinku nezušlechťovali různými druhy kvalitního alkoholu nebo voňavým tabákem nebo snad dobrou brazilskou kávou, kterou, pokud si na ten film dobře vzpomínám, vůbec nikdo nechtěl ani ochutnat. Já bych poslouchal hudbu a s velikou radostí bych se o to slyšené s tebou podělil a vypálil ti navzdory všem úchylným zákonům naprosto vše k pálení vhodné. Od A do Zet to všechno udělám, s nadšením nebetyčným to udělám, protože přitom mohu myslet na tebe, mám tě před sebou, jakou bys asi písničku chtěla a jak ji budeš poslouchat a jestli mám dát tuhle jako první a tuhle jako třetí a jestli vůbec se tady hodí, že mně se sice líbí, ale ty na to třeba nejsi a jestli budeš mít aspoň nějak stejné pocity a přistihuji se, že mám ve tváři mělký úsměv idiota a nevadí mi to a všechno se to jednou stane a budu lítat jak sluneční paprsek a vidím tě arci velice velmi jasně a mé myšlenky se opět k tobě navrací.

Na okno narazil hloupý vítr, asi ještě mladý, ale ani se nezachmuřil jak bývá běžným zvykem větříků a s rychlostí sobě vlastní jal se mlátit do oken hluboce spících a pak hned někam odspěchal, když zjistil, že sklo je poměrně tvrdý materiál. Nejspíše sám neví kam se vrtnout v dnešní pokleslé kybernetické době. Co s větrem v XXI. století, které nás bezpečně připraví o všechny naše přátelé a známé a i nás zabije? I ten mladinký a nezkušený vítr je nesamozřejmý, stejně jako tahle noc, kdy koukám z pootevřeného okna a spánek se mi již definitivně vzdálil. Nesamozřejmé budou i další dny a noci a kdo potom uvěří, že přírodní zákony jsou věčné, když stejně tak dobře to mohou být i jen pouhé zvyky a Jozue mohl slunce na tom nebi opravdu na nějaký čas zadržet, vždyť i Nastěnce se to podařilo a Mojžíš mohl skutečně oddělit vody od sebe, aby vznikla slušná cesta, která byla dobrá pro ubrblaný národ izraelský. Amen pravím Vám, že se všechno událo tak jak praví Písmo svaté a kdo se jen na malou chvilinku odváží pochybovat, bude souzen, zvážen, shledán lehkým a pak již jen naprosto vymazán z knihy živých. A v jakém kruhu pekla se bude ráchat poté, co zanechal vší naděje, necháme na panu Aligierim, ale i to je poněkud nesamozřejmé. A jestli peklo existuje, tak tam nejspíše stejně nikdo není, protože jsou všichni tady kolem v čele s vrchním bubákem, který straší na hradě.....
A tak jako je jedině jisté a samozřejmé, a dám za to klidně jako Gaius Scaevola před králem Porsennou ruku do ohně, že každá má myšlenka se vrací k tobě, má lásko, tak i každá básnička ti přináleží a tiše se o tebe otírá. 
Nejistá noc, nejistý den,
Nejistě klepou do oken
Nejistota božích jmen
Nejistý jsem, nešťasten
Nejvyšší čas asi zavřít okno.



/ květen 2009 /