havířovský underground,tvorba,Ivoš Pešák,občanská neposlušnost

/ Ivoš Pešák /

Občanská neposlušnost jako legitimní forma občanské angažovanosti

Seminární práce do předmětu Občanská společnost

14. prosince 2007

Prohlašuji, že jsem tuto práci zpracoval sám, že celý text jsem psal vlastními slovy a že jsem uvedl v plném rozsahu veškeré zdroje a prameny, z nichž jsem čerpal / Pešák

1. Úvod
2. Pojem občanské neposlušnosti
3. Příklady občanské neposlušnosti v Novém Zákoně
4. Případ Sokrates
5. Příklady občanské neposlušnosti ve středověku
6. Henry David Thoreau
7. Fašismus
8. Komunismus v Československu
9. Druhá kultura v Československu
10. Vznik Charty 77 a pád komunistického režimu
11. Problémy forem občanské neposlušnosti po roce 1989
12. Tzv "televizní krize" v roce 2000
13. Osobní pohled
14. Martin Luther King
15. Hnutí mládeže ve Spojených státech v 60. letech
16. Mohandas Karamčand Gandhi a jeho působení
17. Lev Nikolajevič Tolstoj
18. Bertrand Russel
19. Hnutí sufražetek
20. Současnost
21. Závěr

Úvod

Vybral jsem pro svou práci téma z oblasti občanské neposlušnosti, protože v naší společnosti se o tomto problému příliš nediskutuje a také proto, že jestliže už někdy k nějaké drobné diskusi dojde, není to vlastně žádná diskuse, ale pouze přes media vyměňované vzkazy. A místo sociologů, filosofů a občanských aktivistů, kteří na to pravděpodobně pro nával jiných problémů nemají čas, věnují se občasným náhražkám za dialog převážně politici. A tak kultivovaný pohled na formy a projevy občanské neposlušnosti a rozbor pohnutek a konání je většinou zastřen jejich klasickým přístupem, kdy již napřed mají z příruček nebo ze slov svých nadřízených utvořen závěr a teď do něj jen pracně doplňují argumenty. Chtěl jsem projevy občanské neposlušnosti za pomocí literatury k tomu určené nejen vystopovat v dějinách a pochopit, co vedlo různé lidi v různých časech, aby se stali občansky neposlušní, ale na základě poučení z historie ukázat, že formy a projevy občanské neposlušnosti neztratily své opodstatnění ani dnes, ve dvacátém prvním století.

Pojem občanské neposlušnosti

Pojem občanská neposlušnost byl nejprve použit ve stejnojmenné eseji Občanská neposlušnost ( Brno: Zvláštní vydání, 1995 ) Henryho Davida Thoreaua. Převážně byl definován jako "úmyslné neposlechnutí z důvodů náboženských, morálních či politických zásad" ( APRIL CARTER - O neposlušnosti, Britské listy [online]. 29. 2. 2002 [cit. 25-08-2006]. Dostupné z: http://www.blisty.cz/art/11705.html >. ) nebo "záměrné neuposlechnutí zákona" ( PITHART, P.- Úhel pohledu [online], 9.1. 2001 [cit. 25-08-2006]. Dostupné z: http://www.pithart.cz/archiv_textu_detail.pp?id=33 ) neboť o zákony tu jde především. A toto neuposlechnutí by mělo být nenásilné. Znamená odmítnutí z důvodu svědomí, které je kladeno nad určitý zákon, který je z pohledu odmítajícího špatný a všechny jiné dostupné způsoby, jak tento zákon změnit se ukázaly jako nemožné.
I když pojem občanská neposlušnost pochází teprve z roku 1848 a je vlastně velice mladý, s jeho projevy se můžeme setkat i v dobách daleko dřívějších. Ovšem dějiny jsou většinou dějinami krutých válek a mocenských her a v učebnicích dějepisu je tedy zbytečné hledat záznamy o vystoupeních lidí praktikujících občanskou neposlušnost.

Příklady občanské neposlušnosti v Novém zákoně

Záznam o zaujetí postoje občanské neposlušnosti však můžeme nalézt v posvátné knize křesťanů - v Bibli a to v Novém zákoně. Vynechejme nyní spory nakolik se uvedené děje popsané v Novém zákoně zakládají na pravdě a přeskočme desetiletí rozbrojů na téma autenticity slov Ježíše z Nazaretu. Soustřeďme se na pár momentů jako na modelové vzory chování občansky neposlušného jedince.

Především se jedná o známý případ sporu o sobotu. V Evangeliu podle sv. Marka se píše, že když šel Ježíš se svými učedníky v sobotu přes pole plné obilí, začali mnout v ruce zrní z klasů a toto zrní jedli.( Evangelium podle Marka, 2:23, Bible., vyd. Česká biblická společnost 1991 ). To bylo ovšem vážné překročení tehdejších náboženských zákonů podle Druhé knihy Mojžíšovy ( Exodus 20:10, Bible., vyd. Česká biblická společnost 1991 ) bylo v sobotu přísně zapovězeno dělat cokoliv nejen pracovat. Bylo to čtvrté přikázání z Desatera - souboru nejpřísněji střežených nařízení. A jejich nedodržování bylo trestáno smrtí. Když byl Ježíš v slovně napaden farizei, hájil se odkazy na Starý zákon, ale hlavně větou "sobota je učiněna pro člověka a nikoli člověk pro sobotu" (Evangelium podle Marka, 2:27, Bible., vyd. Česká biblická společnost 1991). Text pokračuje vyprávěním o Ježíšově uzdravování nemocných v synagoze, rovněž v sobotu. Znovu se jednalo o ten samý případ, kdy jakákoliv činnost byla v ten den zapovězena čtvrtým přikázáním a on přesto nedbal a zákon přestoupil. Tentokráte se hájil otázkou "Je dovoleno v sobotu jednat dobře či zle, život zachránit, či utratit?" (Evangelium podle Marka, 3:4, Bible., vyd. Česká biblická společnost 1991 ). Přes závoj staletí tu před námi stojí moderní člověk, který uznává a ctí zákony, ale jen potud, dokud se jakoby samy nezpronevěří sobě a nestanou se dále neudržitelnými. Překračuje je a je si vědom následků, kterých se mu pak vrchovatou mírou dostane. Samozřejmě se můžeme nad těmito následky ušklíbnout - jinak se umírá někomu, kdo má být třetí den vzkříšen z mrtvých a jinak tomu, kdo na tom je stejně jako my. To ale není podstatou věci. Základem je tady "úmyslné neuposlechnutí" ( APRIL CARTER - O neposlušnosti, Britské listy [online]. 29. 2. 2002 [cit. 25-08-2006]. Dostupné z: http://www.blisty.cz/art/11705.html>. ) a příklad k jednání. Nebát se překročit jakékoliv nařízení, které v některých situacích pozbývá smyslu a člověku ubližuje. Uposlechnutí zákona v tomto případě jde proti lidskosti, jde proti lásce a milosrdenství. A jelikož jsme v celém Novém zákoně na půdě náboženství, ve kterém je vždy milost nad spravedlností, je naplnění zákona v podstatě protizákonné. "Zákon je tady pro člověka a nikoliv člověk pro zákon", říká Ježíš i po dvaceti staletích vysoce aktuálně. Člověk nemůže být instrumentem žádného zákona, zákon ho nemůže používat, byť jde o zákon božský, o kterém by se vlastně nemělo vůbec diskutovat a pochybovat. Zákon ovšem mohou naplnit pouze svobodní lidé a právě to po lidech Ježíš chce. Buďte dospělí, přemýšlejte a jednejte. Buďte svobodni a dodržujte nařízení ze svobodné vůle. Pokud se takovými stanete, nebude už nikdy žádných zákonů třeba.

Podobný ne-li stejný případ překročení tehdy platného zákona ze strany Ježíše Krista se odehrává v Evangeliu sv. Jana (Evangelium podle Jana 8:3 - 8:11, Bible., vyd. Česká biblická společnost 1991 ). Žena přistižena při cizoložství je předvedena před Ježíše a ten má rozhodnout, jaký bude její další osud. Zákon zněl tehdy jasně a na podobný "zločin" byl pouze jediný trest - ukamenování. Neuskutečnění tohoto trestu by fakticky znamenalo nenaplnění zákona a tím jeho porušení. A i zde se Ježíš vlastně postavil proti nelidskému nařízení na stranu člověka a odmítl zákon naplnit. Navíc slovy "Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem" ( Evangelium podle Jana 8:7, Bible., vyd. Česká biblická společnost 1991 ) vtáhl jistým způsobem do rozhodování i ostatní okolostojící. Zase z jeho slov zní apel na člověka, aby dospěl, aby nebyl slepý a zamyslel se nad okolnostmi i sám nad sebou.

Zrovna v době, kdy v Saudské Arábii "kamenují" za "cizoložství" znásilněnou ženu přes protesty téměř celého civilizovaného světa světa, si můžeme znovu uvědomit jak aktuální je Ježíšovo vystoupení a jakou odvahu chce projev občanské neposlušnosti v nepřátelském a fundamentalistickém prostředí, kde veškeré mocenské prostředky jsou na straně vládnoucích. "Zákon neučinil nikdy lidi ani za mák spravedlivějšími" ( H. D. Thoreau - Občanská neposlušnost Brno: Zvláštní vydání, 1995 ).

Případ Sokrates

Petr Kopecký řadí ( Letem světem občanské neposlušnosti ) k tradici občanské neposlušnosti i velkého filosofa Sokrata. Nejsem si tak docela jist, zda Sokratův život známý z dochovaných pramenů, dává podklad pro takovéto tvrzení. K občanské neposlušnosti lze snad připočíst Sokratovo neustálé lpění na svém vnitřním hlase, který ho vede zmatky tehdejší doby a jeho nepoklonkování jakékoliv vládnoucí elitě. Jestliže nezapletení se s mocí a trvání na vnitřním mravním řádu je projevem jisté občanské neposlušnosti vůči většinovému názoru okolí, můžeme říct, že byl občanem neposlušným. Ale podle dochovaných svědectví ( Xenofon )to byl zbožný člověk, obětoval bohům a žádné zákony nepřestupoval. I to, že ve vězení setrval a dal přednost číši jedu před nabídkou spásného útěku, svědčí spíše o tom, že až do posledních chvil ctil zákon, který k němu byl nespravedlivý a krutý. Z celého jeho nám známého konání a hlavně z jeho dialogů, tak nádherně sepsaných Platonem, se zdá, že Sokrates byl ale přece jen neposlušným občanem, který svým tázáním se a pátráním po dobru mohl docela dobře rozvracet životy samých se sebou spokojených obyvatel starověkých Athen. Myslím, že i přes uplynulá staletí mu jde stále nádherně rozumět a jeho postoje ctít i napodobovat, i když by to bylo přikováváním se k šumavským stromům nebo přivazováním se k posledním zdem Libkovic.

Příklady občanské neposlušnosti ve středověku

Podobným příkladem stání si za svým i přes nepřízeň mocných a přes jejich tresty je život slavného středověkého vědce a alchymisty Rogera Bacona. Jeho případ stejně jako u Sokrata není klasickým odmítáním tehdy platných zákonů církevního či jiného práva, ale je to neustálé odmítání činit to, co po něm žádají tehdejší autority. Jeho názor, že se lidé nemají řídit dogmaty, ale dívat se kolem sebe na svět, ho přivedla k obžalobě z čarodějnictví a k uvržení do domácího vězení v klášteře.A to ještě může hovořit vzhledem k tehdejším trestům o štěstí. Bez možností studia, bez knih, bez možnosti psát. Roger Bacon zůstává ovšem nezlomen až do své smrti. Zůstává vězněm své klášterní cely, ale zůstává přesto stále svobodný. Každý den se může zříci svého názoru, aby mohl vyjít ven a věnovat se svým oblíbeným vědám. Každý den toto odmítá. Je občanskou neposlušností vystoupit proti autoritám i za cenu ohrožení svého života nebo své osobní svobody? V dnešní době by vlastně o nic vážného nešlo. Noviny i jiné sdělovací prostředky jsou přece naplněny kritickými úvahami na rozličná témata a navíc každý den novými. Ale této svobody si užíváme necelých dvacet let, a to není ještě život ani jedné generace. Proto bychom se měli možná více zabývat odkazem takových lidí jako Roger Bacon, Jan Hus nebo Giordano Bruno. Všichni byli ve smyslu protivení se tehdejším autoritám občansky neposlušní. Jan Hus navíc svým odvolání se k Bohu přestoupil i zákony církevní. On i Bruno hájili svou pravdu až k smrti a ctili svůj "mravní zákon, který stojí nad zákony jakékoliv vlády" (APRIL CARTER - O neposlušnosti, Britské listy [online]. 29. 2. 2002 [cit. 25-08-2006]. Dostupné z: http://www.blisty.cz/art/11705.html .).

Složitější ve smyslu pojmu občanská neposlušnost je situace Husových následovníků. Husité odepřeli poslušnost svému panovníkovi Zikmundovi, odepřeli poslušnost papeži, a to vše ve jménu vyššího mravního zákona Božího, který je nad zákony lidské a tudíž ty nejsou už dále pro Husovy následovníky závazné. Místo pasivní formy hájení své pravdy, tak jak to až do svého konce předvedl Mistr Jan Hus, uskutečnili husité krvavou "revoluci", které padli za oběť nejdříve všichni ti, kteří měli názor odlišný a nakonec i sami ti, kteří toto peklo rozpoutali. Místo neposlušných občanů se na scéně ocitli ozbrojení a ke všemu ochotní raubíři. A to už věru nemá s občanskou neposlušností vůbec nic společného, byť je ozbrojený odpor veden s těmi nejbohulibějšími hesly na praporech. Boj je boj, neposlušnost je neposlušnost.

Henry David Thoreau

V 19. století to byl Henry David Thoreau, který vymezil mantinely pojmu občanské neposlušnosti. Rozezlen tehdejší praxí otroctví v Americe, rozhořčen válkou s Mexikem, rozhodl se zaujmout jediný postoj, který podle něj může zaujmout rozumně a mravně uvažující člověk. Odmítl platit jakékoliv daně do státní pokladny, protože podporovat vládu, která se chová nemravně, je samo nemravné. Neodmítl platit proto, aby měl více peněz, ale proto, aby se nepodílel na tom špatném, co jeho vláda dělala (PITHART, P.- Úhel pohledu [online], 9.1. 2001 [cit. 25-08-2006]. Dostupné z: http://www.pithart.cz/archiv_textu_detail.pp?id=33>). Ve svém spise Občanská neposlušnost ( Brno: Zvláštní vydání, 1995 ) popisuje celou genezi svého případu i své zatčení. Sice jen na jednu noc, ale tady nejde rozhodně o kvantitu. Prostě stál si za svým a byl ochoten nést odpovědnost za své chování, ať jsou následky jakékoliv. Tato jediná noc ve vězení ho přiměla podívat se na problém jinýma očima, a to, co ho tížilo, vypsal právě v díle Občanská neposlušnost. Když odhlédneme od tehdejších historických, ekonomických a politických podmínek, stále je Henry David Thoreau inspirativní a obohacující. "Myšlenka, že lidské vědomí je instituce nad zákon či rozhodnutí státní moci" (JAŘAB, J.- Poselství Waldenu [online], nedatováno. [cit. 25-08-2006] Dostupné z: http://www.jarab.cz/index.php?sec=8388623&art=8389570 .) byla možná aktuálnější po celé 20. století než tehdy.

Fašismus

Většinu minulého století vládly v Evropě totalitní režimy. Nejdříve nacionalistický, fašistický v celé Evropě, po jeho zničení ve druhé světové válce internacionalistický, komunistický v Evropě střední a východní. Každý z těchto režimů byl nemravný, nemorální, zaměřený proti základním lidským právům a proti lidskému rozumu. Oba režimy si své konání nechaly posvětit zákony, které byly schváleny tehdejšími zákonodárnými shromážděními vzniklými z voleb. Zákony Norimberské, přijaté německým Říšským sněmem 15. září 1935 v Norimberku, které obsahovaly, mimo jiné, Zákon o říšském občanství a Zákon na ochranu německé krve a cti. V těchto vyložených ohavnostech se uzákonily věci do té doby neslýchané, například zákaz sňatků Židů a příslušníků německé krve, či zákaz Židům vyvěšovat říšskou státní vlajku. Tato situace volala už nejen po občanské neposlušnosti, ale vyloženě po ozbrojeném boji proti nelidskému režimu. Nestalo se však nic. Lidé nadále chodili do práce, vykonávali veškeré činnosti, na které byli zvyklí jako dosud. Nelze nikomu vyčítat strach, nelze nikomu vyčítat nečinnost. V takovémto režimu jsou všechny protesty trestány smrtí nebo koncentračními tábory. Občanské protesty stejně jako občanská neposlušnost bez brutálních následků pro protestující a neposlušné, bez následků smrti, jsou možné pouze ve společnostech, které alespoň minimálně ctí lidská práva a alespoň formálně nerozdělují občany na lidi první a druhé kategorie. Nelidský režim se chová nelidsky, bez úcty k životu a každý projev občanské neposlušnosti či snad ozbrojeného odporu plní přesně dle zákona koncentrační tábory. I neúmyslné nevyvěšení povinné výzdoby k nějaké státní příležitosti může být chápáno jako projev protirežimní nálady a trestán velice přísně.

Komunismus v Československu

Totéž se dělo v Československu v padesátých letech. Rovněž zde byly schváleny zákony, jejichž překročení se trestalo velice tvrdě a všechny projevy občanské neposlušnosti, byly-li nějaké, byly utlumeny hned v samém zárodku. Velká většina těchto zákonů (např. Na ochranu republiky) byla hodna nepřetržitého porušování, ale strach vedl k nečinnosti a pasivitě. "Za vlády, která někoho nespravedlivě vězní, je pravým místem pro spravedlivého muže také vězení," píše H. D. Thoreau (Občanská neposlušnost, Brno: Zvláštní vydání, 1995) v 19. století a netuší, že naplnění této maximy by ve století dvacátém poslalo za mříže celé národy. V totalitních režimech tedy určitě. Ale i za vlády komunistické strany se střídaly doby větší či menší perzekuce, a tím i doby větší či menší možnosti občanské neposlušnosti a pasivního protestu. Vzepětí národa v roce 1968 dalo občanům zase možnost svobodně se nadechnout a otevřela se cesta ke vzniku občanské angažující se společnosti. Velkou ranou byl 21. srpen 1968. Ale paradoxně právě obsazení Československé socialistické republiky vojsky pěti států Varšavské smlouvy ukázalo, že občanská společnost během jedné noci zázračně dospěla. Pasivními projevy občanské neposlušnosti, která se projevovala od přemísťování informačních cedulí a označení ulic až po požadavek nepodání ani sklenice vody okupantům, se občanská společnost alespoň pro tuto chvíli emancipovala. Velikou obětí a velikým projevem občanské neposlušnosti a vlastně zoufalým činem člověka, kterému dochází, že všechny pokusy o jakoukoliv změnu jsou předem odsouzeny k nezdaru a že "tato noc nebude krátká"(Karel Kryl ) bylo sebeupálení studenta Jana Palacha dne 16. 1. 1969 na Václavském náměstí. Naplnění občanského protestu až k smrti je vlastně typicky "gándhiovský" projev občanské neposlušnosti. "Pasivní odpor je metoda, jak hájit svá práva prostřednictvím osobního utrpení" (M.K.GANDHI - Hind Svarádž neboli Indická samospráva, Brno, nakl. Doplněk, 2003). Byl to projev u nás nevídaný a neslýchaný, inspirovaný patrně buddhistickými mnichy ve východní Asii, kteří se upalovali na protest proti válce ve Vietnamu. V našem kulturním okruhu to bylo ovšem poprvé, aby někdo vyjádřil svůj občanský postoj tak drasticky a tak hrůzně. Síla činu byla v jeho neopakovatelnosti, dal všanc svůj život, vlastně nabídl to nejcennější a věděl, že to bude jednou provždy. Rozhodl se jako svobodný občan podle hesla - tady stojím a nemohu jinak. Úctu k činu Jana Palacha vyjádřilo na jeho pohřbu 25. ledna 1969 tolik lidí, že se tak tryzna změnila na celonárodní mlčenlivou pasivní manifestaci odporu k okupantům a k probíhajícím změnám zpět k totalitě. Jan Palach nebyl sám. Ovšem pozdější činy Jana Zajíce či Osvalda Ploceka už takovou odezvu neměly, a to i tím, že cenzura už bděla nad tokem informací jako ostříž. Poslední projev svobodné vůle občanské společnosti byl rozehnán policií, Lidovými milicemi a armádou 21. 8. 1969.

Druhá kultura v Československu

Ale i v 70. letech se projevy občanské neposlušnosti objevovaly, a to zejména mezi mladými lidmi ve spojitosti s tzv. druhou kulturou.
Když se na počátku normalizace komunistická strana vypořádala s vnitřní opozicí, přišli na řadu i občané. Už se nevyhlašovaly rozsudky smrti jako v 50. letech a lidé byli většinou postihováni nemožností vykonávat svou profesi. Vědci, novináři apod. pokud se nepřizpůsobili, byli přesunuti "k lopatě", a tak vlastně trestáni prací. Občanská společnost jako taková přestala existovat a občanská neposlušnost se odehrávala především v rovině mravní a znamenala nespolupracovat s režimem, který je nemravný. Její projevy se přestěhovaly do tzv. "undergroundu", který pod heslem "dejte nám pokoj", chtěl žít podle svého svědomí a podle svých mravních norem. Proti povinnosti pracovat nastoupilo vyhýbání se práci, proti členství v nejrůznějších společenských režimních organizacích tady byla snaha nemít s režimem nic společného. Tato forma občanské neposlušnosti byla pasivní a vlastně nepřetržitá, lemována většími či menšími prohrami. Nesmyslná nařízení o zákazu hudební produkce různých skupin byla překračována organizováním jejich vystoupení. Zákazy některých uměleckých výstav a různých divadelních představení byly negovány jejich utajeným konáním, na kterých se účastníci hleděli zachovat poslední zbytky lidské důstojnosti ve vztahu k režimu. Toto nikým neorganizované hnutí permanentní občanské neposlušnosti mělo v totalitním režimu tehdejšího Československa poměrně velkou odezvu mezi nonkonformní mládeží přes neustálé zavírání, stíhání a šikanování jednotlivých občanů. Oproti projevům občanské neposlušnosti v tehdejším svobodnějším světě, které se měnily v masové několikatisícové pochody proti různým nešvarům tehdejší doby, šlo v Československu o prosté uchování si vlastní důstojnosti. O nedělání ústupků a když ano, tak aby nebyly příliš velké. "Ne, nejsme na kolenou, ryjeme držkou v zemi", zpíval po svém o chování mnohých občanů Karel Kryl. Ale nebyla to tak zcela pravda.

Nešlo o žádné hluboce promyšlené občanské postoje, nějaké uvědomělé kroky proti nátlaku režimu. Občanská neposlušnost se projevovala zcela spontánně vyvolávána hned tou, hned onou skutečností. Zatímco pro jiné byl vstup do nějaké společenské organizace pouhou formalitou, která vůbec nic neměnila na jeho chování, na jejich vztahu k režimu, na jejich vnitřních pocitech, znamenal požadavek stát se členem něčeho prorežimního pro "občanského neposluchu" nepřekonatelný problém. Netvůrčí pasivita chlapců, kteří po 18 roce života nastupovali na vojnu s tím, že se stejně nedá nic dělat, vyburcovala mnohé jiné k takové tvůrčí aktivitě, že se povinné vojenské službě vyhnuli bez toho, že by to zanechalo nějaké stopy újmy na jejich psychice. Občanská neposlušnost se tak projevovala neúčastí na všech možných akcích Z, brigádách či různých průvodech a shromážděních. Nechuť k tzv. "establishmentu" vedla až k nechuti jakékoli činnosti organizované státem.

Režim tvrdě trestal nonkonformní jednání, mnozí z těch, kteří neuvědoměle pěstovali občanskou neposlušnost, končili ve vězení, v policejních celách, v emigraci. Mnozí byli jen pro výstrahu ostříháni. Vlasy byly totiž ( kromě nonkonformního oblékání ) nejvíce viditelným signálem, že s mladým člověkem není něco v pořádku. Nestříhat se patřilo rovněž k projevům občanské neposlušnosti a navíc jasným signálem, že režim s neostříhaným člověkem nemůže počítat. I toto nebyl žádný promyšlený čin občanské neposlušnosti, ale v očích "establishmentu" to byl téměř zločin.

Vznik Charty 77 a pád komunistického režimu

V roce 1977 vznikala Charta 77 jako zárodek občanské společnosti, jako protirežimní hnutí, které si dalo za cíl upozorňovat na nedodržování lidských práv a na porušování vlastních zákonů režimem. Charta 77 nebyla subjektem, který by se vyznačoval občanskou neposlušností. Naopak, dala si do vínku sledovat zákonnost v Československu a její naplňování. Ale jako jeden z impulsů jejího vzniku byl i velký proces právě proti části "undergroundu". Ten měl za úkol zastrašit a přivést k rozumu zbytky nonkonformních občanů a zničit veškerá potenciální ohniska občanské neposlušnosti. Charta 77 působila až do poloviny 90. let a za celou svou dobu činnosti se občanskou neposlušností nezabývala, jako hnutí ji nepraktikovala a od svých signatářů ji nevyžadovala. Projevy neposlušnosti byly individuální, neorganizované, záleželo na každém jedinci jak se zachová. Nepředložení občanského průkazu na výzvu příslušníka veřejné bezpečnosti, odmítnutí nastoupení do policejního vozu, usednutí na zem po výzvě k rozchodu, byly drobné metody občanské neposlušnosti, které sloužily opět jen k zachování si vlastní důstojnosti a demonstraci režimu, že nemá co jednat ani s raby ani s pohůnky.

Projevy občanské neposlušnosti se začaly objevovat stále více v roce 1988 a 1989. Souviselo to nejspíše se změnami v tehdejším Sovětském svazu, a také s tím, že začala dospívat další generace, která nezažila perzekuce počátku 70. let. Množily se manifestace, které se vyznačovaly klidem a nenásilím a proti nimž režim zakročoval s různým stupněm brutality. I u počátku tzv. "sametové revoluce" v listopadu 1989 stál projev občanské neposlušnosti. Jestli byla manifestace studentů svedena ze své povolené cesty provokatéry nebo vlastní iniciativou vůdců je nutno přenechat historikům. Pravda je ovšem ta, že byl vědomě neuposlechnut příkaz a vědomě překročen zákaz, takže se protestující studenti ocitli nedaleko Václavského náměstí. Zde podle tehdejších dohod s mocí být neměli. Po výzvě ozbrojených složek následoval ze strany neozbrojených manifestantů další projev občanské neposlušnosti, když si posedali na zem. No a pak už režim ukázal všem svou pravou tvář.

Problémy forem občanské neposlušnosti po roce 1989

Po roce 1989, kdy se Československo konečně opět stalo liberální demokracií a vystoupilo tak z východní Evropy, aby opět vstoupilo do střední, se už na projevy občanské neposlušnosti nehledělo tak podezřívavě a nevraživě, a je také pravda, že nabyly jiných forem, před listopadem 1989 nevídaných. S otevřením diskuse o občanské neposlušnosti, o formách liberalismu, o nových proudech politického myšlení se ovšem objevili i noví "nepřátelé" občanské společnosti, a tím i občanské neposlušnosti. Na prezidentském stolci byl vystřídán zastánce občanské společnosti zastáncem společnosti svobodných jedinců. A ten, k překvapení asi nejen mému, ale nejspíše všech ctitelů "standardní" demokracie, uvažuje v médiích o tom, že se na protest proti vzhledu nové městské knihovny a jejímu umístění na Letné, nechá někde přivázat řetězem.

Samozřejmě, že projevů občanské neposlušnosti přibývá, svobodná společnost je umožňuje a jsou nedílnou součástí demokracie. Stále má ale své jedinečné rysy, o kterých psal H. D.Thoreau Pořád by měla platit slova o nenásilí, o tom, že je to až ta krajní možnost, když všechny ostatní postupy selhaly a o tom, že je nutno nést následky, které toto chování vyvolává. Tím, že přijímám trest, že jsem ochoten ho přijmout,nasazuji jakoby v dobrém slova smyslu svému dílu korunu a ukazuji všem, že mi to za to stálo. Svým občanským postojem dávám najevo, že mi nejde o můj prospěch, že věc je daleko závažnější a týká se nejen mě.

Mladí lidé, kteří se v Národním Parku Šumava přivazují ke stromům, aby ho chránili vlastními těly před pilami a sekyrami dřevařů, nejednají přece ve svůj prospěch. Mají rádi přírodu, stromy, lesy, ale to mají rádi téměř všichni, to určitě jediný důvod nebude. Je v tom jistě něco více. A to bude ten vnitřní vhled, ten Sokratův daimon, svědomí, které se vzpírá uvěřit, že byly naplněny všechny možné prostředky, že je nenahraditelná škoda zničit ten konkrétní strom, že se přece něco musí co nevidět stát. Nenapadnou fyzicky dřevaře, nepolámou jim ruce a nohy, nezahodí všechny pracovní nástroje někde do rokle, nevytáhnou si z kabiny bagristu, aby mu vyčinili, nezaútočí na správu národního parku. Nic z toho neudělají, všechny tyto metody jsou jim cizí a vzdálené. Jejich protest je pravá občanská neposlušnost. Neagresivní, nenásilná. Neohrožují ostatní, sami jsou v ohrožení. Úvahy nad tím, kdo je platí jsou úvahy nejpokleslejší části svobodné žurnalistiky, která už zcela definitivně rezignovala na rozum.

Postavit se proti snahám vybudovat uprostřed města místo parku, dětského hřiště nebo pískoviště mamutí nákupní středisko, je už samo o sobě výzvou k organizování protiakcí. Někdy se ovšem stává právě to, že tyto snahy dojdou naplnění a člověk je postaven před hotovou věc. Všechno je samozřejmě striktně podle zákona, stavba byla ohlášena na úřední veřejně přístupné desce papírem 5x5 cm v předepsanou dobu, a protože se nikdo neozval, došlo ke schválení provedení. Že se změnil celý územní plán dané lokality není přece pravda, byl pouze doplněn. O vykácení stromů nemůže být řeč, jde vlastně jen o projekt na rekultivaci aleje a odbor životního prostředí nemá námitek. Navíc se při jednom provede rekonstrukce veřejného osvětlení a přibudou nová pracovní místa. Konec, tečka. Že o tom nikdo nevěděl? Že o tak důležité věci byl zveřejněn pouze miniaturní letáček? Že občané nebyli informováni jinak? Nedá se nic dělat, to je jejich smůla. Ze zákona taková povinnost nevyplývá a prostá lidská slušnost je neznámý pojem. Zvolili si nás a teď to mají. Myslím si, že takovýchto případů prožila naše společnost po roce 1989 mnoho a stále si ještě neuvědomuje, že kromě bezmocného skřípění zubů existuje i několik opravných prostředků včetně toho nejzažšího - a tím je občanská neposlušnost. Ta nastupuje snad až s příjezdem bagrů a jeřábů.

Zapřísáhlý nepřítel občanské neposlušnosti, právník Tomáš Sokol, píše "……jak by se revoltující aktivisté tvářili na to, kdyby se …..majitel budoucího obchoďáku přivázal k některému z nich s tvrzením, že takto protestuje proti jeho občanské neposlušnosti". ( MF Dnes 19.8.1999 ). Jestliže chtěl být Tomáš Sokol vtipný a humornou nadsázkou zlehčit situaci, aby ukázal absurditu celého případu, podařilo se mu krutě přestřelit ve všech směrech. Nevím o žádném případě, kdy by se aktivisté připoutávali k ředitelům obchodních domů pod jakoukoliv záminkou. Navíc se vůbec nedomnívám, že by jim šlo vůbec o to omezovat něčí osobní svobodu. Jde "jen" a "pouze" zachovat se podle svého nejlepšího svědomí. Právo na odpor neotvírá prostor zvůli a anarchii jak si myslí Tomáš Sokol. Právo na odpor proti výkonu úředních rozhodnutí, pokud je využito slušnou formou, je projevem občanského postoje a za podmínek, které jsou pro občanskou neposlušnost charakteristické je použití tohoto práva oprávněné.

Ve výše zmiňovaném případě, stejně tak jako v případech podobných, mi projevy občanské neposlušnosti připadají na místě a jsou oprávněné. Úřední šiml je nevypočitatelný a občan by měl být stále ve střehu, aby najednou nezjistil, že je "pozdě". Ovšem když na území nepolitická zaútočí politici a politické strany měla by být ve střehu celá země.

Tzv "televizní krize" v roce 2000

Případ tzv. "televizní krize" v roce 2000 a počátku roku 2001 byl učebnicovým příkladem projevu občanské neposlušnosti. Nevhodný postup politiků, kteří přesvědčeni o své bohorovnosti a důležitosti vyvolali v televizních zaměstnancích takové hnutí mysli a takovou občanskou reakci, že byl naráz ohromen provoz celých Kavčích hor, byl už několikrát zpracován v reportážích a článcích všech možných tištěných a netištěných médiích. Odmítli opustit svá pracoviště, odmítli uposlechnout nového ředitele, odmítli se řídit politickými nařízeními tehdejší televizní rady. Byl jejich postoj oprávněný? Nešlo jim pouze o udržení si slušně placených míst bez velkého pracovního nasazení a bez špetky zodpovědnosti? Nevzali si celý programuchtivý národ jako rukojmí svých partikulárních zájmů? Podobné a další otázky řešili na stránkách novin a časopisů denně spousty komentátorů. Nyní s odstupem let, kdy je všechno jasnější, bych považoval tehdejší postup zaměstnanců za příliš ukvapený a zbrklý. Jen oni ovšem vědí jestli se dalo postupovat jinak, řekněme diplomatičtěji či rozvážněji. Opravdu byly tehdy vyčerpány všechny formy nějaké rozumné dohody a rozumného oboustranného kompromisu? Kdo se jen trochu obeznámil s arogancí mocných a jen na okamžik se s ní setkal si může myslet, že se už nedalo dělat nic jiného než veřejně vystoupit. Občanský protest byl oprávněný a zvolená forma občanské neposlušnosti byl na místě.To je první úhel pohledu. Druhý úhel pohledu hovoří o porušení platných zaměstnaneckých smluv, o přestoupení zákona a o neuznávání principů "standardní" demokracie. Dokonce o novém znárodnění a únoru 1948. Sympatie veřejnosti se mohou pohybovat oběma směry a přelévat se v celém spektru vytvořeném mezi těmito dvěma krajními názory. Ale nic to nemění na tom, že tehdejší postup zaměstnanců České televize proti aroganci a zvůli mocných splňoval všechny náležitosti občanské neposlušnosti, jak o ní psal H. D. Thoreau nebo April Carter. Šlo o úmyslné neuposlechnutí z důvodů morálních zásad, šlo o "veřejný nenásilný a uvědomělý politický čin, uskutečněný proti zákonu" ( John Rawls ). Tento protest byl veden nenásilně a s plným si uvědoměním možných následků a důsledků. A ať už byl výsledek "televizní krize" jakýkoliv, bylo podnětné vidět, že k občanské neposlušnosti netíhnou jen mladí, radikálně naladění jedinci, nebo anarchisté, kteří to mají tak nějak v popisu práce, ale že se na straně neposlušných občanů může ocitnout kdokoli. Dohnán arogancí nebo zvůlí, přezíravostí nebo nedostatkem uznání, rozhodne se vědomě přestoupit zákon nebo neuposlechnout příkaz, aby ukázal, že "tady stojí a nemůže jinak", a že je ochoten nést následky třeba až do těch pověstných "statků a hrdel". Samozřejmě, že v důsledku projevů občanské neposlušnosti už u nás nikdy nebudou padat hlavy, ale je dobré vidět , že i dospělým lidem jde mnohokrát o víc, než o materiální blaho a nejsou jim věci veřejné lhostejné. Jak píše Petr Pithart "věc, pro kterou do konfliktu jdu, je pro mě hodnotou a nikoliv výhodou".

Případů občanské neposlušnosti bychom u nás našli po roce 1989 jistě mnoho a není úkolem této práce všechny je vyjmenovávat. Pokud se dějí nenásilně, zdůvodněně a smysluplně, vždy nebo téměř vždy mají mé sympatie na své straně. Postavit se s plným vědomím dopadu mého chování proti něčemu, co považuji za špatné, vyžaduje nejen zanícení a odvahu,ale i úctu k zákonům jako takovým. Jestliže vím, že svým aktem občanské neposlušnosti přestupuji zákon a tím poukazuji na jeho škodlivost či hloupost, uvědomuji si zároveň, že budu s největší pravděpodobností podle nějakého zákona potrestán. A zároveň svou ochotou trest přijmout ukazuji, že vládu zákonů uznávám a že nejsem proti zákonům jako takovým. Pouze se mu jeví, že nemůže mlčet, či nekonat, když cítí, že nějaké nařízení je nespravedlivé, neoprávněné, či jinak v rozporu s pravdou nebo s dobrými mravy, že hrozí nebezpečí z prodlení, že zákon je jistým způsobem špatný. Neobhajuje nezákonnost, nesmlouvavě obhajuje své nezadatelné právo na vyjádření občanského postoje. Pokud jsou jiné možnosti vyčerpány a člověk ve svém snažení naráží na neprostupnou zeď byrokratické zvůle a arogance, je mu vyhrožováno nebo dokonce je terčem povýšeného úsměšku, nastává situace, kdy musí odložit své rozepsané petiční archy i sbírky zákonů a jde ukázat, že je ještě pořád tady.

Osobní pohled

Dovolil bych si ještě drobnou osobní vzpomínku. Každoročně se podle svých možností zasazujeme o to, aby před městskou radnicí zavlála 10. března vlajka okupovaného Tibetu. Alespoň to málo můžeme udělat a proto tak činíme. Přístup zastupitelů se různí, ale kupodivu né podle stranické příslušnosti, ale spíše podle toho, jak mu celá věc leží na srdci. Poslední roky vlajka naštěstí symbolicky zavládla a ukázala tak, že také v našem městě není otázka lidských práv až na druhé koleji. Pouze jednou jsme byli nuceni vyjádřit svůj občanský postoj jinak, než formou podepsané petice nebo vzneseného dotazu, ale formou občanské neposlušnosti. A to ve chvíli, když nám jeden z městských úředníků, který nejspíše opomenul, že je tam z naší vůle a kvůli nám, odmítnul ukázat zápis z jednání městské rady, i když zákon v tomto momentu hovořil jasně. Právě na tomto zasedání rady se jednalo o tom, zda vlajku na naši žádost na magistrát vyvěsit či nikoliv. My, jako osoby na problému zainteresované jsme chtěli pouze vědět, kdo z našich zastupitelů hlasoval pro, kdo hlasoval proti a kdo byl nepřítomen a z jakého důvodu. Abychom prostě pro příště věděli na koho se v podobné věci obrátit a s kým nejlépe jednat. Byli jsme tehdy posíláni ide dveří ke dveřím, od radního k radnímu, až jsme si řekli definitivně dost a zůstali jsme nehybně sedět v místnosti jednoho z našich místostarostů s tím, že na požadovanou informaci budeme nuceni počkat tady a že se tedy odsud nehneme, dokud nám nebude vyhověno. Nikdy by nás nenapadlo, že budeme našimi volenými zástupci na radnici donuceni k takovému postupu. Že se budeme muset uchýlit k aktu občanské neposlušnosti a ignorovat jejich nátlak i nátlak jejich ostrahy. Kdyby s náma bylo jednáno na rovinu a férově, kdyby se úředníci nedopouštěli lží a obstrukcí, vše by jistě probíhalo jinak. Není samozřejmě důležité s jakou jsme tehdy potázali a jaké následky náš počin měl. Každopádně to bylo, myslím si, vyjádření občanské nespokojenosti a neposlušnosti, když jsme neústupně trvali na tom, nač jsme ze zákona měli právo.

Martin Luther King

"Mám sen, že jednoho dne tento národ povstane a bude skutečně žít podle svého kréda : Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni" a "Mám sen, že moje čtyři děti budou jednoho dne žít v zemi, kde nebudou posuzováni podle barvy své kůže, ale podle svého charakteru". (Když měl Martin Luther King svůj sen, britské listy [online] 15:1 2007. Dostupné z http://www.blisty.cz/2007/1/15/art32307.html ).To jsou dva citáty z projevu jehož autorem je baptistický pastor Martin Luther King a který byl přednesen na velikém protirasistickém shromáždění v Washingtonu v roce 1963. Málokteré jméno je tak spjato s pojmem nenásilí s pojmem občanská neposlušnost jako právě jeho. Díky odhodlání, které dával najevo každým svým činem, díky autoritě, které požíval mezi svými příznivci i mnohými odpůrci, a hlavně díky jeho striktnímu odmítání násilí došlo ve Spojených státech Amerických v padesátých a šedesátých letech dvacátého století k podstatným politickým a sociálním změnám.

Martinu Lutheru Kingovi šlo především o lidská práva, o zachování lidské důstojnosti, o povznesení zanedbávaného černošského obyvatelstva, které bylo hlavně v jižních státech USA i sto let po válce Severu proti Jihu každodenně vystaveno rasovému nátlaku a ponižování a vytlačováno na okraj tehdejší společnosti. Příslušníci nechvalně známé organizace Ku-Klux-Klan naháněli barevnému obyvatelstvu hrůzu a prováděli s tichým souhlasem úřadů na svých shromážděních a během svých průvodů neskrývanou demonstraci síly.

Martin Luther King nebyl žádný revolucionář podle našich představ o tom, jak by měli asi revolucionáři vypadat. Byl to opravdový a upřímný křesťan, který se během svých studií teologie a filosofie seznámil i s podnětnými myšlenkami Mohandase K. Gandhiho a mohl v té době vidět i jejich uplatňování v praxi, protože se zrovna naplňovalo velké emancipační úsilí Indického subkontinentu. Přesto svými neohroženými postoji a činy způsobil ve Spojených státech takovou revoluční změnu, kterou Amerika nepoznala od dob zrušení otroctví v 19. století

"Výstřelem z Aurory" obrazně řečeno byl Martinu L. Kingovi čerstvý případ černošské ženy Rosy Parkerové, která si tehdy v dopravním prostředku odmítla přesednout z místa určeného pouze pro bílé obyvatelstvo na místo určené pro barevné ( v tehdejších prostředcích městské hromadné dopravy panoval tvrdý režim rasové segregace a bylo naprosto běžné, že místa byla rozdělena podle barvy pleti). Rosa Parkerová si jako členka Národního sdružení pro povznesení barevného obyvatelstva dobře uvědomovala, jak ostrého prohřešku se dopouští a jaký bude mít její promyšlený čin následky pro ni samotnou. Z její strany šlo o typickou ukázku překonání strachu a zaujmutí postoje občanské neposlušnosti k nařízení, které bylo celou svou podstatou nemravné. Nemohla si ovšem ani vzdáleně představit a spočítat, jaké důsledky bude mít její odvážný občanský postoj pro budoucnost celé komunity barevného obyvatelstva ve Spojených státech.

Rosa Parkerová byla samozřejmě okamžitě ještě v autobuse zatčena přivolanou policejní hlídkou a toto se stalo pravděpodobně tou poslední kapkou, kterou přetekl pohár s nápojem namíchaným z hořkostí a ponížení. Jakoby se čas naplnil a věci se daly do pohybu takovým způsobem, že už nikdy nic nebylo takové jako dříve. Přes rok trvaly protesty černošského obyvatelstva, přes rok trval nepřetržitý bojkot veřejných dopravních prostředků z jeho strany. A v čele tohoto nejmasovějšího výrazu občanské neposlušnosti, kterou moderní dějiny Spojených států Amerických zaznamenaly stál právě Martin L. King.

Veškeré tyto protesty se děly nenásilnou cestou s heslem neoplácení zlého zlým, i když se režim snižoval k různým podlým provokacím, všelijakým metodám nátlaku a ke zběsilým výhrůžkám. Aktivisté, organizátoři i prostí účastníci občanských postojů byli brutálně biti, nemilosrdně zatýkáni a zatčen byl i Martin L. King. Po roce vytrvání černošského obyvatelstva v občanské neposlušnosti byl nakonec americký Nejvyšší soud nucen uznat, že rasová segregace v hromadných dopravních prostředcích je nepřípustná a odporuje zákonu. Ovšem tímto rozhodnutím a vlastně nesporným vítězstvím nad zvůlí pro Martina L. Kinga nic nekončilo. Byl to teprve první krůček na jeho dlouhé cestě k cíli, který si vytknul. Jak nadčasově znějí jeho slova, jimiž se snažil vysvětlovat veliký úspěch svého a nejen svého snažení : "Své lidi jsem se snažil přesvědčit, že odmítnout spolupráci se zlem je morální povinností stejně naléhavou, jako příkaz spolupracovat s dobrem". "(Když měl Martin Luther King svůj sen, britské listy [online] 15:1 2007. Dostupné z http://www.blisty.cz/2007/1/15/art32307.html ).

Poté fascinován filosofickým a myšlenkovým odkazem Mohandase K. Gandhiho vydal se Martin L. King do Indie, aby se na vlastní oči přesvědčil, jestli jsou myšlenky na jejichž základě se Indie osvobodila zpod Britského panství a vydala se na cestu politické nezávislosti a samostatnosti stále inspirující a živé uvnitř tak početného indického společenství. Cesta ho naplnila nefalšovaným úžasem a potvrdila mu, že jeho způsob uvažování je správný a že jím prosazovaný způsob odporu proti bezpráví je jedině správný a jedině opodstatněný. "Cesta ústupků vede k morální a duchovní sebevraždě" řekl v jednom rozhovoru a pokračoval : "Cesta násilí vede k zášti těch, co přežijí a k brutalitě těch, co se dopouštěli ničení. Cesta odmítnutí násilí vede k vykoupení a k vytvoření bratrského společenství".(Když měl Martin Luther King svůj sen, britské listy [online] 15:1 2007. Dostupné z http://www.blisty.cz/2007/1/15/art32307.html ).

Po návratu do Spojených států Amerických stanul Martin L. King opět neochvějně v první linii svého nenásilného boje proti potlačování práv člověka a za rovnoprávnost všech ras bez rozdílu. Občanskou neposlušností, zarytým odmítáním jakéhokoliv násilí ze strany svých příznivců i při srážkách s policií ukazoval nejednoduchou cestu nejen svým stoupencům, ale svou neústupností ovlivňoval i své nepřátelé a odpůrce. Jeho projevy měly velkou přesvědčovací moc a byly veřejné, za nikoho se neschovával, neuhýbal před ničím a ani na okamžik nezapochyboval o správnosti své nastoupené cesty nenásilí a odmítání oplácení zlého zlým. Je šílenou odvahou nebo plačtivou zbabělostí nechat do sebe kolikrát "řezat" hlava nehlava a stále nabízet ruku ke smíru? Nenechat se nijak vyprovokovat? Neodpovídat na násilí násilím? Tak se nejspíše ptaly tisíce lidí po celém světe poté co shlédly záběry televizních kamer z některého shromáždění příznivců Martina L. Kinga. Ten však vždy tvrdil, že překonání strachu a nabývání odvahy je složitý proces, ovšem vede k tomu, že kdo jednou toto jednou v životě prožil, ten už necouvne nikdy.

Po mnoha nekonečných manifestacích a mnoha vytrvalých protestech, po tisících drobných i větších projevech občanské neposlušnosti a následně i po mnoha bolestných ústrcích a ranách přinášel pevný a neměnný postoj Martina L. Kinga své výsledky. Pomalu docházelo k různým jednáním, velice pomalu se umetávaly cestičky k uzavírání dlouho očekávaných dohod, které byly namířené proti nerovnoprávnosti ras a proti potlačování lidských a občanských práv nebělošského obyvatelstva ve Spojených státech. Nekompromisní snažení a velká touha po rovnosti všech lidí Martina L. Kinga byly pozorně sledovány i ve světě a v roce 1964 dostal jako nejmladší člověk v historii Nobelovu cenu za mír.

Paradoxně byl život důsledného obhájce nenásilí ukončen násilně - výstřelem z pistole. Martin L. King byl nakonec roku 1968 zastřelen ve městě Memphisu. Do své smrti nepřestal veřejně působit a neustále promýšlet své občanské postoje a své činy, S myšlenkou důsledného nenásilí se odmítl rozloučit i po zákeřných atentátech ze strany bělošských extrémistů, kteří ho nenáviděli. Uvažoval nepřetržitě o pravé podstatě násilí, nejen o jeho brutálních vnějších projevech. Přemýšlel o tom, co vlastně násilí vyvolává a co násilí způsobuje v lidských srdcích. Kde se vlastně bere ta nenávist a ta zloba, která tak mnoho ovlivňuje člověka, aby se choval kolikrát jako divoké zvíře. Co je jejich příčinou, co způsobuje, že zla je všude plno a dobra jen poskrovnu?

Martin L. King vystoupil rovněž velice aktivně proti americké válce ve Vietnamu. "Američané bojují, umírají a zabíjejí ve válce, jejíž cíle jsou natolik nejasné, že celou zemí hýbe nesouhlas s ní. Těmto mladíkům je namlouváno,že se obětují za demokracii, jenže saigonský režim, jejich spojenec, je pouhá parodie demokracie a černý americký voják ostatně dosud v žádné demokracii nežil".(Když měl Martin Luther King svůj sen, britské listy [online] 15:1 2007. Dostupné z http://www.blisty.cz/2007/1/15/art32307.html).

Hnutí mládeže ve Spojených státech v 60. letech

Proti této hrozné a vzdálené válce se obrátily v celých Spojených státech statisíce lidí a nejen ve Spojených státech. Převážně mladí lidé manifestovali proti ní, odmítali narukovat, pálili s povolávacími rozkazy i americkou státní vlajku, demonstrovali svůj ostrý nesouhlas s vládou, která tuto válku vede. Všechny tyto projevy občanského postoje byly projevy občanské neposlušnosti. Hnutí hippies, založené na hesle "Make love not war", bylo nádherným symbolem té lepší Ameriky, která nechtěla válčit a s válkou na druhém konci světa odmítala mít cokoliv společného. Byli to vesměs přesvědčení pacifisté, kteří se důsledně vymezovali proti tehdejšímu konzumnímu způsobu amerického života a vystupovali proti tehdejší masové kultuře. Ve svém velice vstřícném a otevřeném vztahu k přírodě navazovali na názory a postoje Henryho D. Thoreaua a stejně tak jim blízká filosofie pasivního odporu a nenásilí. Žít a nechat žít. Angažovali se v masových protestech proti válku vedoucímu establishmentu a rovněž i díky nim se Spojené státy změnily v otevřenější a svobodnější demokracii. I oni bezpochyby přispěli k tomu, že se vleklá a nevypratelná válka ve Vietnamu stala neudržitelnou. Jejich produktem byla zajímavá a podnětná kultura a ukázali řečeno s Oskarem Wildem že " láska je mocnější než jakákoli síla a moudřejší než filosofie".

Mohandas Karamčand Gandhi a jeho působení

Jméno Mohandas Karamčand Gandhí patří ke koloniálním i svobodným dějinám Indické republiky stejně jako do politických i duchovních dějin celého světa. A pro mnoho lidí se stalo jméno Mahatma Gandhi synonymem pro spojem nenásilí a výraz občanská neposlušnost. Nenásilí, v sanskrtu Ahinsa, je vlastně ctnost neubližování, ctnost nenásilného odporu. Úzce souvisí s naukou jógy a s naplňováním karmy a karmického koloběhu. Stejně jako Martin L. King ovlivnil milióny životů prostých i bohatších lidí ve své zemi, ovlivnil i Mohandas K. Gandhi osudy mnoha miliónů obyvatel na celém světě. Vlivem jeho vytrvalé činnosti přišlo Britské imperium o svou největší kolonii a miliony Indů získaly vlastní politicky samostatný stát. Jeden z nejmocnějších států na zeměkouli se musel sklonit před drobným mužíčkem v brýlích a o holi, oblečeným do prostého sárí a bez jakéhokoliv majetku. Nikdo by si nemohl na základě pouhého letmého pohledu na jeho podobiznu myslet, že tento muž "jen" tím, že neměl strach zasáhne tak výrazně do světového uspořádání.

Mohandas K. Gandhi se narodil v roce 1869 a posléze odjel do Londýna studovat práva. Jako vnitřně osvícený člověk se neuzavřel pouze do svého oboru, kde by se věnoval pouze právní vědě a obíral se výlučně právní literaturou. Kromě základních knih velkých světových monoteistických náboženství - křesťanství, islámu a buddhismu - se věnoval i velkým literárním památkám své rodné země. Pozorně pročítal Védy, Upanišády i Bhagavadgitu. Pozadu neustával ani v literatuře evropské a pozorně sledoval moderní duchovní proudy.. Učarovaly mu především spisy Lva Nikolajeviče Tolstého. Zároveň začínal experimentovat s vegetariánstvím a s jógou. Po ukončení studií odjel za prací do Jižní Afriky, která byla tehdy také Britskou državou a setkal se zde tváří v tvář s bezútěšnou rasovou segregací a s apartheidem nebývale hrubého zrna. Ve své knize vzpomíná na situaci, když byl i přesto, že měl zakoupenou jízdenku první třídy, bez milosti vyhozen policistou z vlaku kvůli své barvě kůže.( M.K.Gandhi - Moj experiment s pravdou, Slovenský spisovatel 1989 Bratislava ).

Zde, v těchto neradostných poměrech začal Mohandas K. Gandhi svou vytrvalou politickou činnost obranou lidských práv svých indických spoluobčanů a zásadním vystoupením za rovnoprávnost všech ras. Stal se mluvčím poměrně početné diaspory jihoafrických Indů, jejich uznávaným vůdcem a neoblomným ochráncem. V Jižní Africe bydlící Indové byli stejně jako černošští domorodí obyvatelé terčem neustálých ústrků a nikdy nekončícího ponižování ze strany bělošské menšiny. Byli omezováni ve svých svobodách a právech a jejich diskriminace probíhala na každém kroku. Gandhi například vzpomínal, jak byl jedním bělochem sražen z chodníku do jízdní dráhy, protože chodník nebyl určen pro nohy barevných obyvatel ( M.K.Gandhi - Moj experiment s pravdou, Slovenský spisovatel 1989 Bratislava ). Tehdy se poprvé projevila jeho neústupná oddanost pravdě a svému přesvědčení - nezbývalo mu nic jiného než se nespravedlnosti postavit. Začal nepřetržitě upozorňovat na špatnosti a přehmaty, psal burcující a vysvětlující články do novin o nespravedlnosti a podlosti, sepisoval ostré petice a různá protestní vyjádření, rozesílal dlouhé dopisy všem těm, kteří by se o neudržitelnost věci měli začít zajímat.

Už tehdy začal Gandhi vážněji uvažovat o cestě brahmaačarji, což vlastně znamená spojení čistoty myšlenek, čistoty činů a čistoty slov vždy a všude, za všech okolností, včetně úplné pohlavní zdrženlivosti. Společně se zásadou ahinsy se pro něj staly dvěma základními pilíři celého jeho života. Gandhi se i přes svou veřejnou čas pohlcující službu spoluobčanům stále věnoval svému duchovnímu růstu, prohlubování svého studia jógy a zdokonalování těla i duše.

Významným a možná zásadním přelomem v jeho už tak výrazné občanské angažovanosti se stal rok 1906. Tehdy totiž vstoupil v platnost zákon pod názvem Asiati Law Amentement Ordinance, podle jehož znění se na všechny Indy starší 8 let bez vyjímky vztahovala povinnost zaregistrovat se o do policejní kartotéky otisknout palec a ukazováček. V této chvíli bylo Gandhimu jasné, že s peticemi a s protesty tady už nevystačí a že na místě je jen a pouze nenásilný a pasivní odpor, pro který byl tehdy poprvé použit výraz satjágraha - vytrvat v pravdě. Gandhi to definoval jako "metodu na záchranu práv pomocí osobního utrpení". Metoda satjágrahy byla téměř zázračně jednoduchá. Nejdříve a v prvé řadě se její stoupenci pokusí přesvědčit úřady o nesprávnosti jejich úředního postoje svými výzvami, organizováním petičních akcí a poukazováním na nespravedlnosti a špatnosti, které úřední postoj vyvolal. Pokud tato činnost nebude mít žádoucí efekt má na scénu vstoupit jednorázový akt odmítnutí poslušnosti a v té chvíli musí každý počítat s nejhoršími následky jak pro sebe tak i pro své blízké. Gandhi se pochopitelně nad tím, že se zaregistruje ani chvíli neuvažoval samozřejmě, že se zaregistrovat nenechal. Soud mu obratem ruky vyměřil dvouměsíční trest nepodmíněně a Gandhi putoval do vězení. Jeho příkladu okamžitě následovalo velké množství Indů.

Když se Gandhi vrátil nazpět do své rodné Indie, metoda satjágrahy byla všude s ním. Tam, kde usilovné přesvědčování, vysvětlovací dopisy, rozsáhlé petice a protestní nóty nepřinesly ovoce, následovalo okamžité vypovězení poslušnosti a její odpírání do budoucna, odmítání jakékoliv spolupráce, bojkotování všeho anglického zboží, děti přestávaly docházet do škol. Ukázalo se, že nevšímání si utlačovatelů je vlastně daleko účinnější zbraň, než po zuby vyzbrojená armáda. Pokud se jednou vnitřně vyrovnaný člověk smíří s tím, že pro svůj neochvějný občanský postoj může třeba i položit život, nehnou s ním už více žádné pendreky ani žádné bajonety. A mrtvých byly spousty. Střelba do neozbrojených a nenásilně a klidně manifestujících shromáždění, soustavné neomalené bití. Prostě nic, co by si vyspělá demokracie Velké Británie ráda připomínala. Nakonec však cesta satjágrahy slavila veliké vítězství a Indie stanula na prahu nezávislosti. Gandhi byl však roku 1948 zavražděn. Ne však britským okupačním vojákem, ale hinduistickým fanatikem.

Rovněž Mohandas K. Gandhi, stejně tak jako Martin L. King, nebyl žádný revolucionář a na to aby se revolucionářem v našem smyslu slova stal, ani nepomýšlel. Ale to co vyvolal revoluce byla, ale ne tak jak ji chápeme my - jako násilnou změnu poměrů. Byla to revoluce vnitřního převratu v člověku, který vedl k jeho zdokonalení a k pochopení pravdy a navenek se projevoval zásadním neustoupením před žádným násilím. Lidé musí uskutečnit vnitřní proměnu, musí se uvnitř sebe změnit, musí objevit hodnoty pravdy a nenásilí, aby mohli provádět změny k lepšímu ve společnosti, která je obklopuje. Právě cesta důstojného odmítání násilí je Gandhim nejvíce zdůrazňována - klade na ni důraz celou svou bytostí a celým svým postojem. Vyhnout se násilí jak je to jen možné. Odmítnout ho, znamená vědomě přijmout vlastní utrpení, tím projít svou cestu ke zdokonalení. Násilí plodí vždy násilí a cesta ahinsy je jediný způsob, který může tento neblahý koloběh příčin a následků přetnout. Znamená to vlastně jasné a zřetelné NE, na násilí já se podílet nebudu, se mnou v tomto nepočítejte.

Odmítnutí všeho násilí neznamená podrobení se mu, ale naopak : popírá se tím naprosto jeho oprávněnost a nutnost. Pokud člověk vědomě odmítne násilí a jakékoliv jeho projevy a není veden strachem nebo zbabělostí, dává tím všem kolem najevo, že se vzdává úplně a navždy pomsty. Snad kromě zásad křesťanství s jeho příkazem milovat své nepřátelé, neexistuje žádné takové další duchovní nazírání na svět. Přestává tady platit starozákonní "oko za oko, zub za zub" a převedeno na praktickou činnost přináší osvobození mnoha jedincům. Osvobození nejen ve vztahu politickém, ale také osvobození vnitřní, osvobození od strachu ze zbabělosti. Co musí v člověku být, co se v něm pohne, když odmítne staré pořekadlo, že košile je bližší než kabát a postaví se vášnivě a neústupně čelem ke špatnosti? Vždyť u nás v Československé republice sedmdesátých let už nešlo o doživotní tresty nebo popravy za projevení občanského postoje a přece se našlo tak málo těch, kteří byli ochotni veřejně vyjádřit svůj názor na vládu bezpráví a nazvat věci pravými jmény. Gandhi svým životem v pravdě a neustupováním zlu názorně předvedl, že nepodléhání strachu je cestou k vítězství nejen nad sebou. A také celému světu ukázal, že projevy občanské neposlušnosti nejsou jen svéhlavým popíráním zákonů a cestou do horoucích pekel, ale nejvlastnější výraz naprosté převahy svědomí nad svévolným a nedomyšleným rozhodnutím státní moci. Všichni ctitelé "standardních" demokratických procesů a odpůrci aktů občanské neposlušnosti by se měli nad problémem skutečně zamyslet. Zvláště v současné době, kdy zastánci metod a způsobů občanské neposlušnosti získali tak mocného přímluvce na prezidentském stolci.

Lev Nikolajevič Tolstoj

V souvislosti s pojmy občanská neposlušnost a odmítání násilí se nedá nezmínit jméno Lva Nikolajeviče Tolstého. Tento slavný spisovatel, jehož četba tak inspirovala Gandhiho a který je dodnes hojně vydáván a čten, byl horlivým popíračem autority státu a stejně tak horlivým vyznavačem postojů nenásilí a odmítání zlého. Byl vášnivým pravoslavným křesťanem a právě pravoslaví mu bylo inspirací při psaní jeho románů a při jeho životních postojích. Byl také důsledným pacifistou. Podle jeho názorů, je oplácení násilí násilím nesmyslné a jen prodlužuje zhoubnost válek a revolucí. Je mnohem důležitější proti násilí vystoupit například vyhýbáním se spolupráci se státem, odmítáním práce ve státních službách nebo neplacením daní. Neuznával rovněž tehdy se rozmáhající anarchistické atentáty. Nepovažoval je za způsob, kterým by se dal stát odstranit - jediným způsobem byla neúčast na vládní činnosti, ať je jakákoliv.

Bertrand Russel

Nadšeným způsobem, tak jako ke všemu, co mu připadalo nezbytné, přistupoval k projevům občanské neposlušnosti matematik a filosof Bertrand Arthur William Russel. Byl znám svým nonkonformismem k panujícím názorům a také ostrým a trvalým pacifismem. Ten byl ovšem za Druhé světové války nucen nezbytně zrevidovat. Byl rovněž zapřísáhlým zastáncem emancipace žen a stejně tak zanícením odpůrcem jaderného zbrojení. Jaderné zbrojení ohrožuje základy lidského života, stejně tak jako přežití lidstva jako celku. A starost o zachování země a populace ho vedla k vyjadřování podpory nenásilným protestům a projevům občanské neposlušnosti, které jsou vedeny ve jménu popření války a zachování trvalého míru. "Dalším argumentem ospravedlňujícím občanskou neposlušnost je její nutnost v naléhavých případech ohrožení lidského života". ( APRIL CARTER - O neposlušnosti, Britské listy [online]. 29. 2. 2002 [cit. 25-08-2006]. Dostupné z: http://www.blisty.cz/art/11705.html. )

Hnutí sufražetek

Projevy občanské neposlušnosti v dějinách nebyl vlastní pouze mužům. Ve Velké Británii to byly i ženy, které v dobách zásadního boje za své volební hlasovací právo na počátku dvacátého století praktikovaly postupy a metody občanské neposlušnosti a odmítání spolupráce s režimem. Vedle agresivních a rozbíječských akcí, ( vytloukání oken, napadání politiků, zapalování poštovních schránek) které mělo na svědomí radikální křídlo hnutí sufražetek ( suffrage - volební právo ), existovalo i křídlo umírněné, které odmítalo podílet se na násilí a svíé požadavky se snažilo prosazovat nenásilnou cestou. Zvláště pak, když se stala předsedkyní britských sufražetek Millient Garett Fawcettová, která neuznávala prostředky násilí a neztotožňovala se s myšlenkou prosazovat své požadavky násilnou formou.

Současnost

Co se ještě týká občanské neposlušnosti žen - Český rozhlas radiožurnál zveřejnil dne 6.10. 2005 ve svém pořadu Zápisník zahraničních zpravodajů zajímavou reportáž. Redaktor v ní popisuje příběh 73 leté britské důchodkyně, která odmítla zaplatit celou místní daň se zdůvodněním, že místní samospráva tuto daň neodůvodněně navýšila o 18 procent, zatímco její starobní důchod se ve stejné době zvýšil pouze o 1,7 procenta. Místo zaplacení celé částky navrhla, že zaplatí méně právě o rozdíl mezi navýšením daně a zvýšením důchodu. Soud důchodkyní potrestal a odsoudil na jeden týden do vězení. A ta, jakoby v souladu s tezemi Henryho D. Thoreaua prohlásila :"V dějinách lidé vždy bojovali proti nespravedlivým zákonům a často jediným způsobem boje je právě v porušení zákona nebo když je zákon ignorován a příjme se trest". Projev občanské neposlušnosti, jak je na tomto případě vidět, není cizí ani lidem v důchodovém věku. Britské důchodkyni je 73 let a podle autora reportáže se nezdálo, že by se do budoucna chystala navýšenou daň zaplatit. ( Vězení pro dlužníky, Český rozhlas Raidožurnál [online]. 06. 10. 2005. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/svet/portal/_zprava/193977. )

V době dopisování této seminární práce bleskla sdělovacími prostředky důležitá zpráva, týkající se tématu občanské neposlušnosti. Osobnosti politického, kulturního a veřejného života podepsaly výzvu k občanům České republiky, ve které je nabádají k neuposlechnutí zákona. Jedná se neplacení poplatků za lékařské vyšetření jehož uzákonění vstoupí v platnost od počátku příštího roku. Okamžitě se strhla mediální přestřelka mezi signatáři výzvy a jejími odpůrci. Každý okamžitě považoval za důležité se tomuto tématu vyjádřit . Signatáři výzvy argumentují tím, že zákon je v příkrém rozporu s Listinou základních práv a svobod, která je součástí Ústavy České republiky a kde se píše o tom, že občané mají právo na bezplatnou zdravotní péči na základě veřejného pojištění. Odpůrci hovoří o tom, že porušovat zákony nemůže nikdo a navádět k tomu rovněž ne. Co se týká podstaty věci, to znamená povinných poplatků u lékaře, tvrdí, že se nejedná o poplatky za lékařské ošetření, ale o takzvané regulační poplatky. Zastánci nově zavedených poplatků argumentují poněkud zmateně a názor o regulačních poplatcích se svou silou rovná hypotetickému argumentu o zaplacení například vlakové jízdenky. Neplatili bychom cenu za jízdu, ale pouze manipulační poplatek za přemístění vlaku.

Závěr

Na závěr své seminární práce na téma občanské neposlušnosti a jejího opodstatnění bych chtěl říci, že na základě dostupných materiálů z pera jak odpůrců tak zastánců principů občanské neposlušnosti, jsem se utvrdil v názoru, že projevy občanské neposlušnosti, které nastupují až po totálním vyčerpání všech ostatních opravnách možností, jsou nenásilné a násilí se vyhýbající a jsou předem veřejně ohlášeny, patří k moderní liberální a demokratické společnosti. Pokud dochází k přijetí trestu za porušení zákona, není tímto vláda zákona negována, ale je pouze upozorňováno na ten který konkrétní nedostatek, a je to tak v pořádku.

Spor můžeme vést o tom, jestli kvůli té které věci použít formu občanské neposlušnosti či nepoužít, zda už se naplnil čas či ještě nikoliv, ale nemůže být sporu o tom jestli na projevy občanské neposlušnosti má občan vůbec právo nebo nemá. Podle sympatií a vlastního vidění světa se můžeme přiklánět hned k jedné, hned ke druhé straně, zastávat ten či onen názor, propagovat tu či onu ideologii a politické hnutí, ovšem jestli má někdo právo na projev občanské neposlušnosti za naplnění jistých podmínek by se ve dvacátém století měli brát všichni bez vyjímky.

Přehled literatury :

M.K.Gandhi - Hind Svarádž neboli indická samospráva, vydavatelství Doplněk, Brno 2003

M.K.Gandhi - Moj experiment s pravdou, vydavatelství Slovenský spisovatel, Bratislava 1989

Clemento Fusero - Gandhi, vydavatelství Obzor, Bratislava 1990

Petr Kopecký - Letem světem občanské neposlušnosti

APRIL CARTER - O neposlušnosti, Britské listy [online]. 29. 2. 2002 [cit. 25-08-2006]. Dostupné z: http://www.blisty.cz/art/11705.html

PITHART, P.- Úhel pohledu [online], 9.1. 2001 [cit. 25-08-2006]. Dostupné z: http://www.pithart.cz/archiv_textu_detail.pp?id=33

JAŘAB, J.- Poselství Waldenu [online], nedatováno. [cit. 25-08-2006] Dostupné z: http://www.jarab.cz/index.php?sec=8388623&art=8389570

Henry David Thoreau - Občanská neposlušnost, vydavatelství Zvláštní vydání, Brno, 1995

Když měl Martin Luther King svůj sen, britské listy [online] 15:1 2007. Dostupné z http://www.blisty.cz/2007/1/15/art32307.html

Pavel Sirůček - Společnost mínus stát?, britské listy [online] 2.4.2002. Dostupné z http://blisty.cz/art/10218.html

Tomáš Sokol - Občanská neposlušnost vede do pekel, Mladá fronta Dnes [online] 19.8.1999 / Dostupné z http://www.biomed.cas.cz/~kamil/sumava/newton/M192A08A.php

Bible, vydavatelství Česká biblická společnost 1991

V.Mencl, M.Hájek, M.Otáhal, E. Kadlecová - Křižovatky 20. století, vydavatelství Naše vojsko, Praha, 1990

D.Ž.Bor - Pět traktátů, vydavatelství Trigon, Praha, 1990