/ Ivoš Pešák /

zpráva 134


"Vážení, dovolte, abych bez zbytečných frází a slovních obratů, bez poznámek, bez papíru, pronesl pár vět ke dnešnímu dni, k datu, k dnešnímu datu, víte všichni, máte všichni v paměti, co se stalo zrovna před rokem, a ten rok sice utekl jako voda, jako všechny roky předtím, ale tenhle rok byl jinačí, byl naplněn vzpomínkou na tu hrůzu, která se stala a odestát se nedá,víte, jsem jeden z mála, který to všechno viděl vlastníma očima, nemám to od nikoho, já na tu hrůzu koukal a nemohl jsem nic dělat, a ty vteřiny, hodiny a dny té hrůzy se mi stále objevují a čas jim vůbec neubral na síle, je to vůbec problém to sdělit někomu, kdo tam nebyl, je to opravdu nápor, to mi věřte, takové krásné město a všechno v několika zlých chvílích zničeno, všechna ta zeleň, ty domy, ta práce generací, všechna námaha, všechno je fuč, úplně všechno, nic nezůstalo, proměnilo se v dým, snad se jednou podaří přesně vyšetřit naší komisí nebo jinými orgány, proč se to všechno stalo, kde byla ta prvotní příčina, která to všechno spustila, omluvte mne, skáču z věci na věc, pochopte, že se od té doby nemohu tak přesně soustředit na jedno, na jednu věc, pořád slyším ten hukot, kdykoli se trochu zamyslím, okamžitě mne to přepadne, ty obrazy, proto jsem i dlouho odmítal práci v naší komisi, tam musíme pracovat bez emocí, a to jsem dlouho nedokázal a stále to ještě bohužel nedokážu vždy, ale díky péči našich lékařů je to na dobré cestě, pevně doufám, člověk není stroj, jestli mi rozumíte, nezažili jste to, jistě, ale dokážete se do toho trochu vcítit jak mi asi je, když to celé znova vidím, oheň začal nejspíše na nádraží, to ještě musí vyšetřit naše komise, ale všechno tomu nasvědčuje, a pak se šířil na všechny strany, na nejstarší sídliště a směrem do města, velká nádherná hala městského nádraží, prosklená až ke střeše, všem se musela líbit, dílo našich inženýrů a spousty pracovitých rukou, byla to první věc, kterou lidé zaregistrovali, když vystoupili z vlaku, moderní, čistá, památka na to úsilí spousty lidí, je pryč, a pak ten kruhový objezd, chlouba dopravy našeho města i našeho kraje, vlastně byl první široko daleko, trvalo týdny, než se podařilo rozebrat seškvařená auta, vím co říkám, řídil jsem záchranné práce, věřte, že to nebylo jednoduché celé noci nespat, vše se hroutilo, nic nefungovalo, všude trosky, hromady trosek, ruiny, cesta nahoru do města, kde po pravé straně ještě před rokem byl nádherný plavecký bazén, opravdový skvost otevřený celé léto, vystřídala se tam spousta dětí i dospělých, se vypařil jako by nikdy nebyl, prostě vypařil se, město tam investovalo, všichni se snažili a on jakoby nikdy nebyl, tuny zničeného betonu už prorůstají kopřivami, pohled je to úděsný, pořád se tam ještě pracuje, ale vážení, už nás všechny opouštějí síly, to je práce bezvýchodná, zdá se úplně zbytečná a nekonečná, shořel i kostel na levé straně, nezbylo po něm takřka nic, pár dnů před tou obrovskou tragedií jsem tam byl na koncertě, krása nesmírná a teď konec, nic, ani ty stíny, naproti zámeček, nádherná restaurace, svatby tam byly, vítání občánků, byl jsem u slavnostního otevření, stará budova, ale nádherně zrekonstruovaná, nezbylo nic, promiňte mi ty slzy, světelná křižovatka oheň taky nezastavila, rozběhnul se na všechny světové strany, celé město bylo postaveno jako jedna dlouhá ulice a když zafoukal vítr, profouklo to nádherně od konce ke konci, něco jsem se tam nachodil, tou dlouhou hlavní cestou, domy po obou stranách cesty ve stylu realismu padesátých let, nad každým vchodem nějaké to malé umělecké dílko, odpusťte pohnutí pamětníkovi, odpusťte, všechno je fuč, oblouky, nádherné střechy, ze kterých v zimě visely tak překrásné rampouchy, podloubí, nábřeží, celá ta základní a prvně vybudovaná část města zmizela v několika zlých chvilkách, všechno je pryč, procházet se tam už nikdo nebude, kulturní dům, taková nádhera, kdo jste tam zavítali, dáte mi za pravdu, nedávno byl taky zrekonstruovaný, dostal nový kabát, opravený byl, plný výstav, vystoupení umělců, kroužky, kurzy, restaurace tam byla, shořelo to najednou, za ním gymnázium taky shořelo, školy všechny nejsou, ani jedna nezůstala, naproti stála radnice, opravená, nová, a náměstí, taky nové, a uprostřed nádherná fontána nedávno uvedená do provozu, kdybyste viděli kolik lidí se tam procházelo, kolik dětí, maminek a vůbec všech lidí, omluvte mne, už nemohu mluvit, vidím tu krásu a pak tu následnou hrůzu, nenapravitelnou, nedalo se nic dělat, viděl jsem to všechno jasně, jako teď vidím vás, všechno jsem viděl z kopce, který je na druhé straně nad městem, jak se oheň šířil, jak šel přes další a další domy, ulice, postupoval nahoru jakoby podle nějakého plánu nebo nevím, jak bych to vyjádřil, obchodní dům zmizel v dýmu a plamenech, ale vlastně to byl snad jeden jediný plamen, celý park v centru města, obchůdky, všechno je pryč a nikdy se to nevrátí, vlastně celé město, já už opravdu nemohu, snad vám to bude muset stačit písemně, nevím, jestli se mi to ale podaří vůbec napsat, potřebuji pár vteřin, možná pár minut, děkuji, jen si vezmu trochu vody, děkuji, zatím děkuji přítomným….."

Všichni byli potichu. Ženy stěží skrývaly dojetí. Muži pomrkávali. Za pohnutí se však nikdo nestyděl, tragedie takových rozměrů se snad v novodobých dějinách neudála.

"Vážení, děkuji, že jste vydrželi, děkuji, že jste mne zatím vyslechli, jako přímý svědek jsem to všechno viděl, děkuji, že jste mne takhle bez papíru vyslechli, pokusím se pro vás večer nebo pro naší komisi něco napsat, možná, že to tak bude lepší, že to tak bude přehlednější, ale opravdu nevím, je to pro mne těžké, jak o tom mluvit, tak o tom psát, i po tom roce to mám tak čerstvě v paměti, jako by neuplynul žádný čas, jako by žádný taky nebyl a já pořád stál na tom kopci a bezmocně jsem tam stál jako tenkrát, zdá se mi někdy, že se mi z toho hlava rozskočí, že se pomatu, zblázním se, slyším ten hukot, vidím hořet město, ale nejen jako jednotlivé ohníčky na obzoru někde, jako ve filmu v kině, ale velký oheň, velký požár, plno dýmu, jeden velký plamen až do nebe, a ten hukot, k tomu ten velký hukot, nikdy jsem nic takového neslyšel a doufám, že už nikdy nic takového ani podobného neuslyším, velice rád bych a s dojetím vzdal čest všem těm, kteří se dobrovolně a marně pokoušeli hasit a zachraňovat životy a majetky, jako by si neuvědomovali, že je všechno zbytečné, lidé nevěděli co dřív, bylo to strašné, promiňte mi to přirovnání, jako výjevy z Dantova Pekla nebo jako by hořel starý Řím, cítil jsem žár z veliké dálky, peklo na zemi říkal jsem si, proboha je tohle vůbec možné, takové krásné město, tolik šťastných lidí, je tohle vůbec možné, aby to v několika chvílích bylo všechno zničeno, odpusťte, ještě poslední věc a to je vlastně to o čem jsem zde chtěl velice hovořit, jen co popadnu dech a trochu se uklidním, celá ta tragedie, to neštěstí, to nenapravitelné neštěstí, hrozné, celé to všechno, čím se už rok zabývám a nemohu před tím utéct, nikdy se to už nesmí opakovat, musíme nějak vyjádřit naše přesvědčení, vyjádřit, že nezapomeneme na všechny oběti, že nezapomeneme na to krásné město, že i pro další generaci tady něco zůstane, včera jsem na naší komisi přednesl návrh na památník, na vybudování něčeho takového, takovou nějakou sochu, nebo nějaké dílo jako muzeum, které by vyjadřovalo tu naši vzpomínku na utrpení, ale taky dávalo nějakou tu naději do budoucnosti, že opravdu nezapomeneme, že budeme vzpomínat pořád a že budou vzpomínat i další generace a naše komise s tím souhlasila a dneska to tedy navrhuji vám a snažně vás prosím, abyste se nad tím zamysleli, památník města by to měl být, krásného zdravého města mladých, prošel jsem několikrát celé to spáleniště, prošel jsem ho během záchranných prací nespočetněkrát tam a zpět, ne všechno je ještě uklizeno, něco bude trvat ještě roky a zjistili jsme a se mnou tam byli i členové naší komise, že se nezachovalo vůbec nic, všechno vzal oheň, jen hromady betonu a pokroucených želez, nenašli jsem nic, co by připomínalo, že to bylo právě to jedinečné město a ne město nějaké jiné, jestli mi rozumíte, nic co by vypovídalo o tom, jak se tam žilo, když bylo ještě všechno v pořádku, něco hmatatelného, ale vážení, promiňte mi opět dojetí, dovolte mi abych se napil, děkuji, na vteřinu si vydechnu, předevčírem bylo mé úsilí přece jen k něčemu dobré, že jsem chodil pořád sem tam a hledal a hledal celé dny a noci, od předvčerejška mohu říct, že ne všechno bylo zničeno, mám tady první a doufám, že určitě ne poslední věci do budoucího památníku, našel jsem několik ohořelých sešitů ve tvrdých deskách, několik poničených papírů, nějaké složky, nějaké snad zápisníky, vše na jednom místě, podařilo se mi zachránit to všechno a zjistil jsem, že vše nebo skoro vše je popsáno stejným písmem, které je až na nějaké výjimky docela dobře čitelné, že přečkalo všechny ty věci, neshořelo to, což je malý zázrak, zůstaly tady nějaké zápisky a všelijaké věci nejspíše od jednoho člověka, opatrně jsme včera v komisi přepsali na papír co se dalo přepsat a zbytek jsme dali na rekonstrukci našim předním vědcům, kteří z toho snad ještě něco vymyslí a určitě se nám tak podaří všechno zachránit, takže přece jen zbude vzpomínka, zbude nějaká památka, jinak se zatím nenašlo opravdu nic, měli byste to vidět, beton a ohořelé zbytky železa, nechal jsem ty papíry v naší komisi namnožit, takže vám to mohu rozeslat, ať se také podíváte na tu věc, jakého zajímavého člověka jsme v našem městě měli, že ze zápisků lze poznat, že ten kdo to psal byl obdařen snad opravdovým talentem, že v něm prostě něco bylo, snažili jsme se zjistit porovnáváním a pomáhali přitom naši přední odborníci, jestli se ty útržky neshodují s něčím v databázích knihoven a dalších institucí, ale zatím nic, takže zatím nemůžeme zjistit o koho vůbec jde, nikde totiž není nic, co by ho prozrazovalo, co by ukazovalo, kdo je pisatel, ale i když na to nepřijdeme, nic nezmenšuje to, že máme v rukách úryvky opravdu hodnotné, neodvažuji se to až tak posoudit, ale myslím si, že do budoucího památníku na zničené město se hodit budou, můžete to vlastně posoudit teď přímo sami, už to určitě všichni máte před sebou, jenom taková drobná báseň, nejspíše nebude celá,
na straně 45 nahoře, přečtu vám to, jestli to nemůžete přečíst :

Příprava na smrt
Už dávno mně bere
žiji jen pro ni
a to mně sere

je to trošinku takové vulgárnější, ale v tom tam vidíme všichni, i my v komisi, to sepětí, to gro města, nebo ta spousta jiných veršů a postřehů z běžného života, třeba se podívejte na stranu 21 nahoře, nějaký záznam jakoby z deníku :

22.6. úterý. Druhý letní den - den po nejdelším světle a nejkratší tmě.
Kéž by i ve mně tak bylo. Ve čtvrtek zbavil jsem se břemene práce,
teď se důstojně zbavím školy a zátěže vojenské. Léto na samotě nabývá
reálných rozměrů. Out of city. Viděl jsem všechny známé v hospodě,
směšné mi přišlo, jak obřadně kouří trávu, přímo ubalenou, se zahnutými konci,
tak jak to má být, taková hrbatá bída, vůbec jsem nechtěl takhle to kouřit.
A Spuch, veliký ratio mi neustále objasňuje, že je třeba využít vědomostí k tomu,
jak být úspěšný. A ohrnování nosu nad vírou, citem a ne-rozumovými a nesmyslovými
prostředky vzdělání. Začetl jsem se do Theurgie, magické evokace od Kefera, a leccos
je mi jasnější a bližší. A v podstatě chci jen trochu jídla a klidu od ostatních,

hluboká slova, aspoň mě se zdá, i když tomu nerozumím a nevím vůbec čeho se to týká, ale pokusíme se to v komisi rozšifrovat, zdá se vám možná, že vám to pořád vnucuji, ale jestli to zůstane jako jediná věc, která zůstala po kdysi tak krásném kvetoucím městě, tak by to mělo stát za vaši pozornost nebo tenhle kousek, asi nějaký větší text to měl být a zachovalo se jenom tohle, pokud to ještě nebude na jiných papírech co jsou hodně ohořelé, poslouchejte, je to hned na další stránce těch papírů, co máte od naší komise :

Vzpomínám si, že nám v Antiochii o bohu Panovi mnoho vyprávěl a úplně jinak než ostatní lidé,
kteří tehdá také tvrdili, že vyznávají staré bohy. Podle něj byl Pan synem nymfy Oineis
a vládce bohů Dia, žil v Arkadii a nikdy nezemřel. Tím narážel na podivné slyšení, jež se dostalo
lodníku Tammuzovi za jeho plavby do Itálie kolem ostrova Paxu. Bylo to za císaře Tiberia,

je to neuvěřitelné, že nevíme o koho jde, kdo to napsal, že mu ani posmrtně nemůžeme vzdát hold, doufám, že jsem vám dostatečně vysvětlil a ukázal, jak moc záleží na tom, že jsme něco v té hrůze a spoušti našli a že tím pádem budeme mít v památníku nebo v muzeu, nebo v něčem co uděláme, nějakou vzpomínku na místo, které tak nešťastně zmizelo, odpusťte mi ten patos, ty slzy, dovolte ještě poslední věty, ale ne, jsem už opravdu unaven, opravdu už nemohu, děkuji, že jste mně nechali vystoupit a všechno vám to říct, jsem vám opravdu vděčný a budu rád spolupracovat na budoucím pomníku nebo cokoliv to bude, jste velice laskaví, ještě se prosím podívejte na stránku 16, je tam něco nádherného a stránka následující, jste velice laskaví, ještě večer se pokusím sepsat písemnou zprávu a předám ji naší komisi, děkuji a nashledanou."

Když se pomalu vzdaloval za pomoci dvou asistentů, bylo stále ticho. V sále všichni nevěřícně zírali do listů papíru na stránku 16 :

"Věřte mi,..já vás opravdu miluji," sípal brunátný správce golfového kurtu a tenisového hřiště,
dovolujíc si různé nechutnosti. Davu začaly téci sliny při vystoupení dalšího komika, jenom nohy
jako pařátky se míhaly tam a zase sem. " Teď už jsem slepý," hořekoval flašinetář, jemuž při
cvičení opička vyškrábala oči. Marně vzpomínal na časy, kdy byl myslivcem a nosil šněrovací
chochol. Srdečně se smál, když mu flašinet hrál. Pak zase plakali. Rozmoklý správce se nořil
do teplého bahna, jenom seschlým bidlem ho držela vzpřímeně ministryně veřejných domů.
Dav se pojednou šíleně rozvřeštěl a rozvlnil. Pak roztrhali dalšího. "Líbí se mi to," usmívala se
paní v průsvitných kokrhacích šatech na klauna a pomalu si odlupovala ústa. Zůstala sama.
Do nebe volající nespravedlnost tiše seděla na ještě čerstvém hrobečku a mastila karty
s posledním umrlcem. Byl takový divný, stále zářil teplem a odmítal vychladnout. Ale v očích
už to měl. A všude jizvy po střelných hodinách. Zemřel v době olympijského ohně. Slepý flašinetář
bez srdce ztratil i páteř a měl už konečně radost, že nevidí všechen ten morový shon kolem. Ale
zrak ho neponechal jenom tak se cvičenou opičkou na koleni. Hnedle mu skočil do hlavy a zažloutlý
stařec uviděl moře. Přivedli dalšího, ten se třásl strachy a jektal Olgojem Chorchojem. Dav hromadně
vypustil svou vodu. Správce a ministryně se začali špekatě ráchat v mokvavém nateklém blátě
a mazali si ho kolem hub místo medu. Sundal si dokonce i čepici s hermelínem a máslem. Dědeček
ji vytvořil, když už nemohl. "Jsem lepší nežli on," říkal mlsný agent a hledal něco na zub.
Tu se objevili játropravci a ptákopravci. Začala tma.

Na rozdychtěných tvářích zračilo se opravdové opojení psaným textem.Ticho bylo nesnesitelné.Až po chvíli ho přerušil okouzlený předseda rozechvělým hlasem : "Neměli jsme ho sem pouštět. Teď nebudeme spát....".