Petr Melichar

Někdy má dojem, že veškerá filosofie je k hovnu, ale bez ní žilo by se jistě o stupínek hůře. Čte rád a hodně a vůbec mu nevadí, že přečtené ihed zapomíná. V devadesátých letech spoluzakládal Sdružení alternativní scény a stal se členem Kulturní komise při zastupitelstvu města Havířova. Sdružení se rozpadlo a v Kulturní komisi ho taky často nevídali, když zjistil, že jim to k rockovému klubu nepomůže.
Zahodil kariéru ve veřejné sféře a věnoval se knihám, alkoholu a přátelům. Jednou pak vystřízlivěl a s překvapením sobě vlastním poznal, že je to docela příjemný stav, na který snad ani nepamatuje a zůstalo mu to. Při úklidu ve své knihovně a šuplících ho při plném vědomí napadlo vytvářet tenhle web.

rozhovor Koviho s pm, č.DNO

Texty porůznu psané. Nicnechtěl Navšechnysral - jako metafora o zblbnutí stáda, obecné morálce a lidech na okraji (nikoliv o ztotožnění s postavou !), byl napsaný ještě za bolševika. Některé texty jsou novější a budou postupně přidávány.

Někdy na konci 80tých let psáno v hospodě (in extremis - než spadne hlava na stůl). Přepsáno z nečitelného papíru, některá slova nebo věty uhádnuty, jiné poopraveny... PARADOX ? / Blbý zevně vede moudrého

Před lety jsem se rozhorlil nad new age karnevalem - "letěla" tehdy kniha Jamese Redfielda - Celestínské proroctví a mě přišlo divné proč o ní lidi tak často mluví. Dnes už bych nic takového nepsal... ( Naiva ! Nevěděl jsem ještě co všechno přijde a co nás čeká..:-) Proběhlo taky mejlování s Janou. Ztratil jsem s ní kontakt a proto vybírám jen něco ze svých odpovědí. Možná to bude někoho zajímat..... Chcete žít duchovně ? Bacha na celestínské proroky. / O reiki... elitářství... / Dům u poslední lampy

Nicnechtěl Navšechnysral

Straní se všech. Odpovídá jen když musí a to nerad. Bydlí v chatrči za městem. Když vyslechne něčí nebetyčnou blbost za svých jen nejnutnějších cest do města - dlouho do noci se v chatrči směje, někdy i zlobí a nahlas nadává. Jmenuje se Nicnechtěl Navšechnysral.
Jistí občané na svých večerních procházkách schválně a se zájmem míří do míst blízko jeho chatrče, aby pak s příjemným mrazením v zádech (byli jsme tam) mohli sousedům vyprávět, jak se z Navšechnysralovy chatrče ozývají podivné zvuky.
Vše je obestřeno tajemstvím.
Jistý naivní občan dobrého srdce, ale od volů, na hlavní ulici zastaví spěchajícího Nicnechtěla Navšechnysrala a zeptá se ho jestli snad, nedej Bože, neprovádí nekalé rejdy s temnými mocnostmi. Na jeho udivený pohled vylíčí fámy jdoucí městem. Nicnechtěl Navšechnysral propukne v hurónský "démonický" řehot. Kolemjdoucí na sebe vrhají významné pohledy. Tázající se prchá v děsu. Ulice se vyprazdňuje. Přibývá zvědavých pohledů v oknech za záclonou.
Veřejnost začíná být příliš znepokojena, vystrašena a pobouřena Nicnechtělovým chováním. Něco se s tím musí udělat.
Je na něj vydán zatykač a uvalen do vazby. Nicnechtělovo zatvrzelé mlčení (i podivný smích z jeho cely) je bráno jako další potvrzení podezření. Jsou přivoláni soudní znalci, dušezpytci a jiná hovada. Když se už dost naotravovali po delším Nicnechtělovu monologu rozzlobeně opouští jeho celu. Mimo jiné napíší do úředního protokolu: "Toto individum je velice nebezpečné svému okolí. Působí velmi depresivně. Se vší pravděpodobností se jedná o Xyantforbis Kykyris spojenou s vleklou sanxionatis popř. defreundes." Podezřelý se rázem změnil v obžalovaného. Je obžalován z vědecky podloženého kacířství, neznabožství, neznařádství, neznaideiství a neznavybertesi.
A už zasedá slovutný soud. V jeho čele přichází vážený pan předsedající Vlastimil Hříšnorád. Jemu po levici zasedne znamenitý a všemi uznávaný soudce Karel Jitřil. Po pravici soudce z lidu Josef Dogma oblíbený svým hrdým výrokem - "Neměním své názory s dobou. Neměním je vůbec !" Přichází i porota. Mezi nimi jsou účastny i známé osoby veřejného života. Pan Kompromisní stařičký politik nyní na penzi, ale stále aktivní. Ve všem zvídavý p.Rádkoukal. Stranou usedá i poněkud mdlého rozumu pí.Altruistová (teprve nedávno zvolená na naléhání svého velmi vlivného manžela - náměstka ministra zahraničních intervencí). Ve spěchu přicházejí i poslední opozdilci, p.Krvežízniv, p.Sevšímhotov a konečně poslední p.Vasil Dávnozblb. Porota je připravena. Hlučící veřejnost v sále náhle umlká, když přivádějí obžalovaného Nicnechtěla Navšechnysrala.
Nevypadal už tak odmítavě a uspěchaně jak ho znali. Ba někteří měli pobuřující pocit z něho. "Vypadá, že přišel jen na návštěvu, podívat se, jako by tam - na lavici obžalovaných - ani nepatřil. Považte - vypadá lhostejně, No nepraštili byste ho ?!", šumělo sálem. A jak to dopadlo ?
Ani se neptejte...

Psychodemolice a Dysharmón
se ujali vlády a
nastal čas bezuzdného
třeštění.
Uzurpovali á bušili
do spodiny
lebeční
to vám byl randál.

A já vleže za keřem
Jen tiše přihlížel

Návrh na širokoúhlý až panoramatický  FILM.

Motto: Čas je relativní. Samozřejmě, ale v poměru k čemu ?

Provedení: nejlépe počítačová animace (vycházející z nasnímaného skutečného prostředí – však oni to už uměj…). Statický obraz. Nehne se ani o píď během celého filmu. Panoramatický obraz krajiny, někde z koutu Čech, nejlépe dobře známý pohled na historické městečko, městys s památnou zříceninou a s místem, kde se dá očekávat archeologické naleziště (obydlené jeskyně v pravěku a pod). Ale to už jsem příliš předběhl celý průběh filmu.
Obraz první a zároveň poslední: obraz statický, ale tvářnost krajiny se mění ve zrychleném čase. Jen malá zastavení, kdy se děj filmu odehrává v reálném plynutí času. Postavy lidí se mění podle reálií doby. Začátek filmu se může odehrávat třeba v době ledové. Ledovec na ústupu, zanechává jen pár bludných kamenů. Zrychlený čas, mraky letí po obloze. Krajina se úprkem mění, je stále zelenější. První intermezzo: obraz v reálné rychlosti. Proběhne stádo černé zvěře. Objeví se lovec. Prohlíží si stopy. Lehce skloněný přejde v popředí a zmizí v křoví (malá pozn.- celý panoramatický pohled je situován z místa, kolem kterého později povede stezka, cesta, ještě později silnice. Jakoby kamera stála na malém travnatém plácku, ze kterého je výhled do údolí, přímo ideální místo pro táboření a ohniště.) Znovu zrychlený čas a při každém dalším zastavení se mohou rozvíjet scény z různých časových období jak šly po sobě. Keltové, Markomani, může se mihnout římská legie, na horizontu vyrůstají a zanikají stavby, oppida, slovanská hradiště, hrady. V údolí obec, město. Ve zrychlených scénách se budovy rozpadají, vyrůstají nové. V každé další scéně, kdy se film blíží současnosti začíná být místo rozpoznatelné. Postavy lidí sice vytváří děj filmu, ale jen epizodní,jako součást krajiny. Mění její tvářnost, ale přichází a odchází, rodí se a umírají, jako láčkovci, nebo jepice. Hemží se různě po krajině, jindy zase nadlouho zmizí. Mohou se samozřejmě k obveselení ve filmu objevit známé obličeje nebo výjevy z historie lidí tohoto kraje. Sv.Václav ve své přilbici a orlicí na praporci se svou kohortou, nebo zachmuřený Žižka s páskou přes oko v čele husitů. Švédové z třicetileté války apod. Z novější historie třeba Hitler nebo Klement Gottwald, který nechá u silnice zastavit vládní auto a vypotácí se ožralý, aby se vyzvracel. Scény v reálném čase v popředí u ohně nabízí také mnoho prostoru pro legrace a zápletky (zastřený, ale charakteristický hovor toho, kterého národa, různých jazyků. Mohou zaznít i zcela srozumitelné věty, dialogy, ale raději ne mnoho, aby příliš nenarušovaly let časem staletími).

Celý film má být vytvořen jako pohled a vzpomínky skály, jejíž život je s lidským nesouměřitelný. Než na lidi – spíš pohled na tvář krajiny – ale lidé ji samozřejmě mění..

Děj přeletí do uplynulých desetiletí a současnosti. Film zpomalí na divoký večírek punkerů, jindy zas zachytí třeba skupinku neokeltů, jak na místě bývalé svatyně křísí keltské rituály, nebo procesí křesťanů – možností se nabízí mnoho – od konce dvacátého století a počátekem dalšího nabývá společnost lidí nebývalé pestrosti a na plácku před kamerou se může dít cokoli – od skupiny historického šermu až po „one man show“ předvolební kampaně místního politika. Blížíme se k závěru filmu.

Právě proto, že „lidé“ jsou v tomto filmu (napříč věky) epizodními a nedůležitými – vynikne v každé době jejich invence zároveň tvořit, stavět, ale taky bourat a ničit ve válkách. Podobat se Bohu a vzápětí padat do propastí. V tomhle filmu by mělo jít o to – vypreparovat a udržet ten odosobněný pohled, bez všech ság a hrdinských vyprávění, dívat se na lidi nezůčastněně – krajinotvorně.

Na závěr by neměla chybět scéna – zkarikovaný pohled na lidstvo – a jako vystřižená z „Holywoodu“ (konec konců – tohle je století zábavy). Nechat všechny tyhle nesourodé skupiny a postavy shromáždit na plácku před kameru. Vedle dlouhovlasých neokeltů, by stáli neuvěřitelné usměvaví a vyžehlení Svědkové Jehovovi, kousek od nich anarchisté s šátkama na obličejích, šermíři ve středověké zbroji a skupinka veterans klub druhé světové války a první a napoleonské od Slavkova a narvat tam ještě další – třeba fans KSČM v důchodovém věku s malinkýma mávátkama. Množství různých skupin obyvatel - charakteristických a snadno rozpoznatelných, buď jako zábavné spolky nebo tvářící se smrtelně vážně (ze kterých mají srandu jiní) - se dá rozvinout až do průvodu… To co dříve plynule probíhalo, shromáždilo se teď najednou a všichni unisono začnou zpívat – „ZNÍ PÍSEŇ NAD PRACOVNÍM TÁBOREM.…“ ( píseň od Čárlího Soukupa, ovšem přepracovaná hudba – nejlépe symfonický orchestr, sborový zpěv dokreslí a podtrhne hodně tympánů v závěru, ať to má grády !). Poslední tóny utichnou lidi se rozejdou a nic..film jede dál, (reálná rychlost), ticho, mraky plují po obloze – dobrých deset minut jen stromy občas zašumí ve větru, přeletí pták – a čím déle bude divák hledět na krajinu tím víc z toho bude jelen…

Připravuje se............