Míša

Povídka o muži, který zjistil, že nemá nic, až když měl všechno.... alias BEZEJMENNÁ II. / vloženo - leden 2010 /

Jednoho chmurného dne, právě jsem se vracela ze hřbitova, jsem oprášila starý psací stroj, do polorozbitého kazéťáku vložila pár kazet a otevřela lahodnou slivovici z Tesca. Mé ruce samovolně tápaly po papíru, pak už si vzpomínám jen na to zděšení, kdy jsem po probuzení vedle sebe spatřila ty popsané listy.

Bezejmenná!

I.

Jakmile jen na okamžik zavřu oči, stále znovu a znovu musím být svědkem tak hrůzného zločinu. Toliko vyděšená tvář a ta smečka mužů kolem toho bezbranného těla.
Byl to ukrutný boj, byl to hon o život, kadeře jež tolik milovala, když jí povlávaly ve větru ji teď v nočním vichru a ledovém dešti nemilosrdně bičovaly do tváří až přes ně neviděla na cestu a upadla.
Osud byl zpečetěn. Sotva k ní doběhli, vrhli se na ni jako smečka vyhladovělých šelem, jen stačila ještě zavřískat než ji vyrvali všechny zuby z dásní, stačila ještě jednoho naposledy odkopnout než jí zlámali obě ruce i nohy, stačila ještě vydat poslední bolestný sten než jí prořízli hrdlo a celé její tělo bylo potřísněno rudou krví. Celá upocená se probouzím a samým vysílením se rozvzlykám.
,,Tak takhle mám tedy umřít? Takový krutý skon mne čeká?", přes slzy už ani nevidím a po chvíli zcela vyčerpaná nanovo upadám do neklidného spánku.
Po procitnutí jsem již opět obklopena tmou a padne na mě neblahá tíseň.
Někdo klepe na dveře, div , že úlekem nevykřiknu. Avšak i přesto jako by šlo vše mimo mě. Jen lehký závan větru mi připomene, že v místnosti je kromě mě i bytost mě kdysi tolik blízká. Nepohlédnu na ni, nepohlédnu na něj, nemám proč, jen čekám až si sbalí šaty a navždy zmizí z mého nuzného života. Konečně zapadne klika po jeho odchodu. Na uklidnění si do sklenky naliji vodku a s povděkem přijímám uklidňující lihovinu do svého zchátralého těla. Dnes mě čeká cesta přes tu proklatou lesní pěšinu, tam to vše před pár týdny začalo. Tisk a rozhlas nemluvili o ničem jiném než o té vraždě.
Říká se, že strach se dá překonat jen tehdy, postavíme-li se mu. Ale jak se mu mohu postavit, když vím, že i na mě tam čeká ras!

II.

Byl to den jako každý jiný. Po příchodu z práce jsem se vydala ke kotcům, vyvenčit psa a odreagovat se při procházce po přírodě.
V těchto končinách se většinou moc lidí nevyskytuje, je občas někdo projede na velocipédu, koni anebo se bylináři vydají na sběr. Proto mě překvapilo, kolik lidí se potlouká kolem, divoce gestikulujících a polemizujících o něčem mě zatím neznámém. Jakmile jsem však spatřila funebráky, zachvátila mě hrůza.
,,Co se tady proboha stalo? Proč je tu tolik lidí? Nač ti funebráci a proč je tu policie a ustaraní sanitkáři nastupujíce a odjíždějíce v prázdné sanitce?", hlavou se mi honilo mnoho otázek. Od tohoto okamžiku se mé doposud oblíbené místo proměnilo v nejponuřejší a nejkrutější na celém světě. Nenáviděla jsem to tam.
Jen kvůli psa jsem tam musela chodit i nadále. Najednou jsem přestala vnímat upřené pohledy srn a veverek, zpěv ptáků, příjemné šumění vody, viděla jsem jen, jak se ke mně natahují hnáty dávno seschlých stromů, hvízdání ptáků mi našeptávalo, že i na mě dojde, v očích srn jsem viděla jen výsměch a škodolibost.
,,Ach, bože! Jak to tu nemohu ani vystát!", avšak i přesto tu chodím, každý den, znovu a znovu a cítím hrozbu, která se nade mnou vznáší jako Damoklův meč.
Strach utápím v alkoholu, naprosto mění mou osobnost.
Právě když uběhlo několik týdnů, myslela jsem si, že nic horšího mě už nemůže potkat. Slunce svítilo, lesní cesta byla pustá a já si jen občas přilnula z láhve. Instinktivně utkvěl můj zrak na místě, kde byl před nedávnem onen zástup.
Ach! Jaký strach mě to jen popadl, když jsem spatřila na zemi ležet bezvládné tělo dívky. Její mladé tělo bylo tolik zdevastované. Ruce i nohy byly protočené, jako by byly k ní ani nepatřily. Vypoulené oči a otevřená ústa, ten výraz ve tváři, naprosté ztělesnění hrůzy!
Och, nebohá to dívka!
Slyším hrozný řev, až po několika nekonečných minutách zjišťuji, že to běsnění se dere z mých vlastních úst a aniž bych tušila, odkud a jak se tam dostal opět ten dav, si uvědomím kolem sebe nářek a vzlykot ostatních. Cítím už jen, jak mě čísi ruka vede pryč a pak už jen tma.

III.

Pohupuji se v rytmu klusajících kopyt, nic nevidím ani neslyším. Houpání mne uspává, najednou však ustane.
Probere mě záblesk světla, pomalu otevírám oči a sleduji vřavu u otevřených dveří od kočáru. Někdo mi podává ruku, nejsem však schopna učinit jakýkoliv pohyb. Tolik lidí. Cítím, že jejich zrak utkvěl na mě. Usmívají se mne, dámy v kloboucích, muži se stočenými kníry a děti placatými čepicemi.
Vnímám, že mi jsou zcela oddáni, svět kolem jako by se zastavil, jsem tu jen já a oni.
Je tam i ona, hladově na mě upíná své zraky, oči jež jsou tolik zapadlé, mrtvolně bledá tvář se zemdlelými rty, tvář se ji pomalu odlupuje.
Cožpak ji nikdo krom mne nevidí!? Chce se mi tolik křičet, vždyť to je ona! Mžiku k ní pocítím nepochopitelnou sounáležitost, vystoupím z vozu, abych k ní přistoupila blíže.
Děvče se však zachmuří a zakroutí hlavou. Znenadání otevře ústa, vidím její zakrvácené dásně, poté můj zrak padne na její dlaně, jež svírají zuby i s kořeny!
Visím jí očima na rtech, které se pomalu rozevírají, aby se na to opět zavřely. Teď už však jasně slyším, co mi povídá.
,,Ještě pro tebe nenastal ten pravý čas.", na to se otočí a odchází pryč, spolu s ní i ti lidé. Pomalu se všichni rozpadají, sype se z nich kůže, drolí se jim kosti, opadává maso až z celého toho zástupu zbude jen černý popel.
Padám, nemá mě kdo zachytit, kočár i koně mizí, potápím se do vody, hlouběji a hlouběji, usínám. Usínám a spím.
,,Doktore! Doktore! Přichází k sobě!", čísi ruka mi ohmatá čelo a poklepe tváře.
,,Neboj, nic se neděje holčičko, už je to pryč. Raději odpočívej.", pohlédnu do tváře postaršímu pánovi v bílém mundůru. Hlavu mám zcela vybílenou. Nevím kde jsem, nevím proč, je mi to vlastně jedno a znovu upadám do mučivého spánku.

IV.

Z psychiatrie mě pustili po pár týdnech domů. Oni si ti hlupáci mysleli, že jsem se pominula! Ano, zpočátku jsem měla neukojitelnou potřebu si s někým, s kýmkoli pohovořit, říci , co jsem viděla, co jsem v tu chvíli cítila, avšak všichni se na mě dívali jen jako na pomatenou a někteří si dokonce mysleli, že snad mám zastřenou mysl!
Nezbývalo než hrát, chovat se jako když je vše v naprostém pořádku! A že není nejmenšího důvodu mne tam nadále zdržovat.
Nikdo nesměl vědět, nikdo nesměl ani tušit, co mi pobíhá po mysli!
Už ani nepočítám kolikátou sklenku si dolívám a snažím se vymyslet něco, cokoli, abych nemusela dnes jít přes tu proklatou lesní pěšinu. Jak jen to je pošetilé ! Kvůli hloupému zvířeti si zahrávat s tím nejdrahocennějším, co mám! S mým vlastním životem!
Avšak nikoho než to zvíře nemám, byla bych pak už naprosto osamocena.
Teprve za tmy nachystám žrádlo do kbelíku a vydám se na cestu. Do tašky si pro jistotu zabalím nůž a pepřový sprej a jdu vstříc půlnočnímu lesu. Vodka jmi dodala klidu a potlačila strach, obavy z něčeho mě zatím tolik neznámého. Po cestě si pěji, po dlouhé době opět začínám vnímat okolní zvuky a zcela se do nich ponořuji. Vrzání starých stromů, dunící vlaky z povzdálí, hukot divoké řeky, šelest havraních křídel a měsíc, jež mě pozoruje i se svými hvězdami.
Zatímco se můj pes prohání podél lesů, snažím se nemyslet na nebezpečí, jež mi tu hrozí, přec jen, kdo by tady v tak pozdní hodinu mohl číhat? Snad jen naprostý nuzák.
Chmurné myšlenky mi připomenou příběh o muži, bylo mu jedno koho zabije, potřeboval jen do někoho vrazit nůž, byla to toliko pošetilá zvrácenost!
Tolik ho pobouřil jen pohled na nahý ženský krk! Až ho to přivádělo k šílenství!
Když už je zvíře vyběhané, zavřu jej do kotce, nakrmím a šinu si to domů, mám neblahý pocit, ale asi mi ještě není souzeno zemřít, neboť se ráno nanovo probouzím ve své loži.
Avšak už od samého rána mám tušení, ano, dnešní den bude osudný.

V.

Po celou dobu, co jsem byla v práci jsem se snažila přijít na to,jak zabránit tomu co se má stát. Pár známých jsem přímo požádala, aby mě dnes nenechávali samotnou, ale ti se z toho pokaždé nějak vymluvili a jak se den chýlil ke konci, má nervozita vzrůstala.
Snad jsem doufala, čekala, že si někdo všimne mé chmurné nálady a že ještě není vše ztraceno, že se najde nějaké řešení, ale nestalo se tak.
,,Jestli dnes opravdu zemřu, nikdo si toho ani nevšimne! Nikdo si na mě ani nevzpomene! Budou to brát jen jako další vraždu, jak jen jsem mohla být tolik pošetilá a naivní? Myslet si, čekat, že mi snad někdo pomůže?"
Když už mi došlo, že pomoci se od nikoho nedočkám, začala jsem se smiřovat s tím, že dvacátého léta už se nedožiji.
Nastal večer, ve spíži jsem shledala poslední láhev vodky, naposledy jsem si usmažila bramborové placky, na chvíli usnula a po probuzení se vydala na cestu.
Už jsem se nebála, bylo mi vše jedno.
Když konečně dorazím ke kotci, namísto mého věrného společníka nacházím jen jeho hlavu. Oči má stále otevřené. Schovám si hlavu do tašky a utíkám pryč, pryč z toho hrůzného místa.Již dávno jsem slyšela o chudácích, kteří kradou psy, aby je na to vykuchali a snědli.
Tak takhle tedy zdechl můj poslední přítel?
Na druhou stranu už tu však nebudu muset docházet! Jsem zbavena povinnosti!Už žádné obavy! Smutek vystřídá radost a úleva.
Aniž bych byla vnímala okolí, utíkám, běžím domů seč mi síly stačí.
Znenadání však zaslechnu podivné zvuky. Hrdlo mám zcela sevřené, špatně se mi dýchá. Mžiku jsou zvuky blíže a blíže a já utíkám jako o překot. Hlavu odhazuji do křoví a instinktivně vytahuji nůž. Před sebou mám ještě půl cesty, už jen ztěží popadám dech, skřeky za mnou sílí a vzrůstají a začíná se smrákat.
Mé upocené a vyděšené tělo začínají omývat ledové kapky deště, vlasy mě bičují do tváří, nevím před čím utíkám, ale vím, že ať je to cokoliv, věští to smrt!
A ne kdejakou! Zpomaluji, zvuky za mnou ustávají, ale já vím, vím, že je to jen léčka, nepoddám se jim! To se raději sama zabiji! Zcela vyčerpaně padnu na zem, netroufnu si ani nadechnout se, neustále ty skřeky, zní jako nářek, než prožívat takováto muka, raději zhynu pod vlastníma rukama!
Cítím už jen palčivou bolest v hrudi a než si stačím uštědřit druhou ránu, umírám.

DOSLOV

,,V den, kdy se našlo tělo osmnáctileté dívky, byli lapeni i vrazi dvou předešlých obětí. Nikdo netuší proč se tato zabila, když vrazi již byli v cele a čekali na rozsudek."
Tento titulek vyšel v novinách den po mé smrti.
Já se mám báječně, právě sedíme u piva a hrajeme karty s tou bezzubou dívkou. Je to nádherné! Být mrtvá!

LITUJI VŠEHO ŽIVÉHO!

V Havranově
11-13.07.2009