/ Míša /

BEZEJMENNÁ II.

I.

Hluk kolem mi stoupá do hlavy, připadám si, jako bych tady ani nebyl. Vše se odvíjí tak samovolně, že už se ani nesnažím cokoliv na tom všem měnit. Vidím poněkud zastřeně, mnoho lidí, zlatem orámované obrazy. Jsou to podivné kresby, nelíbí se mi, působí na mne až moc zpustošeně. Jsou to spíše čmáranice než kresby, snaží se mě do sebe vtáhnout, uvědomuji si svou přítomnost v sále už jen zpola, stávám se součástí něčeho, něčeho tolik samozřejmého, že už se tomu nestačím ani divit.
Přestávám vnímat hlasy nóblesního davu točícího se v rytmu válčíku a upadám, upadám stále hlouběji a hlouběji do svých představ. Hudba ke mně doléhá jakoby z více a více se vzdalující dálky a za chvíli se ocitám kdesi v horách oramovaných hlubokými lesy. Doléhá ke mě vytí vlků, je půlnoc, měsíc vrhá jasné světlo po pusté krajině. Najednou se opět ocitám v sále. Nikdo si nevšiml mého chvilkového úniku, nikdo se po mě ani neohlédne, vlastně mi to tak vyhovuje, nemusím tak nikomu nic vysvětlovat.
Znenadáni do mě vrazí nějaká žena, s nepřítomným výrazem se omluvně usměje, já z ní však ani poté, co odejde o kus dál, nemohu spustit zrak. Něčím mě upoutala. Vysoká, pohublá, pořád ten svůj tajuplný úsměv a prázdný pohled, který ji občas překryjí dlouhé rýšavé kadeře. Je naprosto úchvatná, cítím se jako uhranutý, vzhlížím se v ní. Ona je naprosto stejná jako já. Cítím, že jsme tady jediní v tomto sále, všichni jsou mimo.
Najednou se spolu ocitáme v zámku, jež zeje prázdnotou, ležíme v jedné loži a popíjíme z jedné číše. Ona však tu svou odloží na noční stolek, z ramene ji sklouzne ramínko, ten krk! Přesune se na mě, ležím pod ní neschopen pohybu. Své dokonalé ruce mi přiloží na hruď a nahne se, že jasně vidím její plná ňadra. Dokonalá pokožka, je to bohyně! A ten pohled, svádí mě, ona mě snad svádí!
Nanovo se ocitám v sále, když však pohlédnu tam, kde před okamžikem ještě postávala, není tam. Svět jakoby se zastavil, přestává hrát hudba, cítím ruku na rameni a instinktivně se otočím. Nějaký pán v kvádru mne odvádí doprostřed sálu a všichni přítomní se okolo nás rozestoupí.
,,Tímto bych vám chtěl poděkovat před všemi přítomnými za vaše okouzlujiící obrazy, vaší zásluhou jsme dnes uspořádali tento bál. Připijme si tedy na pana Renfielda! Na Vás!", strojeně se usměji a snažím se najít v davu tu nádhernou bytost. Díky uspořádanému zástupu ji nakonec zahlédnu, stojí u vstupu místnosti a upjatě mě pozoruje. Aniž bych se omluvil, vykročím z davu a pomalu kráčím za ní. Ani se nepohne, jen mě upřeně pozoruje, čeká, ona čeká, až k ní dojdu.
,,Neposadíme se?", pobídne mě a já jdu za ní ke stolu. Hudba už zase začala hrát a lidé tančit. Zábava je opět v plném proudu, jen my nemáme zájem se ji účastnit.
,,Bylas tam se mnou.", vyhrknu na ni, sotva dosedneme.
,,Ano, byla.", nemohu spustit oči z jejích, úplně zapomínám na dění okolo nás a plně se ponořuji do toho , co přichází.
Vnímám jen jí, povstávající zvuky a krajinu kolem nás. Beze slova se vyhoupne na koně a vyjíždí vstříc zasněženému lesu. Vydávám se za ní, začíná se stmívat, havrani zlověstně krákají, když ji doháním. Zastavíme své koně a tiše se díváme před sebe. V tom tichu je vše, co si mohou dvě spříznené duše jen povědět. V té chvíli o sobě víme vše.
,,Ještě sklenici vína, prosím?", z myšlenek mě probere klánějící se číšník.
,,Ano, dvě prosím.", odpovím, ale to už je zase pryč a má společnice zaujatě pozoruje sklenici před sebou. Ve stejnou chvíli je pozvedneme a upíjíme načervenalého moku.
,,Můžeme si přisednout?", aniž by čekali na odpověď, přisednou si k nám dva páry a objednávají se portské. Dvě sklenice přinesou i nám.
,,Máte opravdu úchvatné obrazy.", dáma s hromadou pudru na tvářích se mi snaží vlichotit, jen se na ni usměji a dál pozoruji Judith. Nepředstavili jsme se, ale já přesto znám její jméno. Prostě takové jméno k ní patří, jinak to ani nemůže být.
,,Chtěli bychom si se ženou koupit jeden z vašich obrazů.", pohlédnu na galantního muže sedícího vedle mě, kravatu má přivázanou tak těsně u krku, že mám silné nutkání, zeptat se ho, neškrtí-li ho. Já sám jsem doma shledal jen staré vybledlé sako a pomačkanou košili. Netušil jsem, že výstava mých malůvek se uspořádá v takovémhle velkém stylu. A taky nemám rád přehnané strojení. Stejne jako Judith, její skromné šaty a černé střevíčky ji pasují ke kamínku, jež ji visí nad diskrétním výstřihem.
,, No, vlastně, ani ve snu by mě nenapadlo, že bude mít o mé dílo někdo zájem,", zmohu se na odpověď. ,,Ale pane Renfielde, jsou to naprosto skvostná díla, Jsou tolik skutečná, mají v sobě tolik života,", jeho žena mu však stiskne ruku a spustí příval chvalných slov.
,,Ano, jsou sice poněkud chmurně lazené, naskakuje z nich husí kůže, ale to je právě to, co už tak dlouho hledáme. Rádi bychom vás pozvali na náš hrad, kdyby jste se však neurazil, vás i vaší společnici." Než však stačím cokoliv odpovědět, cítím Judithinu ruku na mé a pak už jako ve snách vnímám další a další pozvání a pochvaly. Jako beze smyslů vše přijímám, ale přitom vnímám jen její hebkou pokožku.

II.

Stejně tak, jak si mě donedávna nikdo nevšímal, tak jsem teď oslovován na každém kroku. Sním o tom, že z peněz, které vydělám z prodaných obrazů si s mou láskou koupíme zámek, ona se stala mou můzou.
Najednou mi na mysl přicházejí takové obrazy, já jen provedu kopii na plátno a zájemců je tolik, že by jich bylo snad na sto let.
S pár zájemci jsme se i spřátelili, jedni nám nabídli bydlet u nich na hradě. Neotáleli jsme dlouho a jejich nabídku přijali. Občas si vyjedeme na koních, jindy zase jen tak na procházku anebo taky na projížďku kočárem. Okolní krajina je tolik úchvatná! Do svých chmurných kreseb jsem začal přidávat více života, Jak se jen nádherně vyjímají na starém stromě ptačí mláďata natahující své hladové zobáky ke své matce. Anebo lesní zvěř, ukrývající se v křovinách před vlky!
,,Líbilo by se mi, kdyby jsi nakreslil vlky, jak tu zvěř zuřivě a hladově trhají! Jak jsou jejich těla, zmítající se ve smrtelné křeči, potřísněna jejich vlastní krví!", takhle mě občas Judith přivedla na tu správnou linii, všichni okolo z těch obrazů šíleli. Někdy mě svými nápady až děsila, ale jakmile jsem spatřil její nevinnou tvář, obavy zmizely stejně rychle jako přišly.
Občas se mi zdála až bezcitná. To jednou, když jsme si na koních vyjeli do lesa. Pytláci nastražili pasti a v jedné se zmítala liška. Okousávala si nohu, tak moc se chtěla zachránit. Zželelo se mi jí, chtěl jsem slézt z koně a nějak, jakkoli ji pomoci. Judith mě však zadržela, všiml jsem si, že se usmívá. Naprosto se vyžívala v tom cizím utrpení.
,, Jen ji nech, to snad nevíš, že na lesní zvířata se nemá sahat? Však ona se z toho dostane.", ve tváři měla hotový výraz zadostiučinění, to se mi nelíbilo.
,,Vždyť přijde o nohu, může klidně i vykrvácet!", namítl jsem, ale zmrazila mě svým pohledem, že jsem se nakonec k ničemu neodhodlal a odjel pryč. Jak dlouho tam zůstala, to nevím, dlouho do noci jsem na ni čekal, když konečně přišla, byla natolik unavená, že bezeslova ulehla a chvíli na to usnula.Nemluvili jsme o tom, miluji ji, ale občas mě tolik děsí. Je ztělesnění nevinnosti, ale přijde mi, ža má v sobě dost místa, že do sebe vpouští zlo. Když jsem jí o tom pověděl, jen se usmála, věděla jak mě odzbrojit.
Milování mě pak přivedlo na jiné myšlenky a více jsme o tom nepromluvili.

III.

I přesto , že se z nás postupně stávali boháči, nikdy jsem si neoblékl kravatu a Judith nikdy neutratila ani halíř za jakýkoliv šperk. Moc jsme si nepotrpěli na hmotné věci. Spíše jsme podnikali různé výlety, pořádali akce, kde víno a pivo teklo proudem a tajně si šetřili na vlastní hrad.
Pořídili jsme si dva dobrmany. Judith s nimi vždy, když měla dlouhou chvíli cvičila a když dospěli, začala s nimi chodit na lovy.
Kolikrát jen zcela šťastná hrdě přivezla několik nebohých mrtvých zajíců či lišek. Rok na to jsme měli našetřeno dost peněz na to, abychom si mohli splnit konečně svůj sen. Koupit si vlastní hrad. Objeli jsme mnoho míst a mnoho hradů, nakonec jsme se usídlili do Německa. Když zřízenci, kteří měli na starost úpravu a renovaci, odjeli pryč, chytla mě Judith za ruku a táhla mě do ložnice. Aniž by cokoli řekla, povalila mě na postel. V němém úžasu pozoruji její ruku, jež mi stahuje nohavice, její ňadra, houpající se spolu s jejím tělem, ty svůdné oči. Pomalu si sundává šaty, za nimi padají na zem i dlouhé rukavice, které ještě před okamžikem zdobily její úchvatné ruce, když už má na sobě jen spodní prádlo s krajkami, neovládnu se, povalím ji na postel a ty zbytky látky z ní doslova ztrhám. Na to uchopí a začne laskat mou nejcitlivější část těla. Za okamžik jsem již zcela připraven si ji vzít, to milování je snad nekonečné, její sténání ve mně vyvolává takové pocity, úplně mě dovádí k šílenství. Její přirážení nebere konce a já už cítím, že jsem na konci svých sil. Při orgasmu mě k sobě přitiskne a sténá slastí. Celí vyčerpaní a ukojení usínáme v zájemném obětí.

IV.

Když se probudím, cítím se jako ten nejšťastnější člověk na celém světě. vše co jsem si vždy tolik přál, se mi vyplnilo. Stále ještě cítím dotyky Judithina těla, na mých rukou, nohou, po celém mém těle. Znenadání mi však dojde, že něco není v pořádku. Ty bílé stěny, ta tvrdá postel, to ticho, to děsivé ticho! Ach! Kde to jen jsem! A kde je má Judith? Pokouším se vstát, ale něco mi brání. Cítím se jako ve svěrací kazajce, proboha!
Mé nohy! Nemohu s nimi ani hnout! Bojím se, bojím se, co zahlédnu, jaká je příčina mé strnulosti. Řemeny, mé nohy jsou ovinuté hrubými řemeny. Ruce, mé ruce!
Nemohu se ani hnout! Ruce mám skryté v kazajce!
V čistém zoufalství se rozevzlykám, kde to jsem? Co to se mnou udělali? Popadne mě naprostý amok, rozrazí se dveře a v nich stojí několik mužů, kteří mě pozorují. Jeden z nich odběhle a za okamžik se vrací s nějakou miskou. Přibližují se ke mě, cloumá se mnou zlost, vztek, strach a beznaděj, šiju sebou, ikdyž v hloubi duše vím, že je to přece jen zbytečné.
Křičím, nadávám, kazajku mám zmáčenou od slz. Už stojí u mé postele, vidím stříkačku, kterou plní nějakou čirou tekutinou. JIní dva mě rozepli a pevně uchopili mou ruku.
Křičím seč mi síly stačí, za chvíli se však opět ocitám na našem hradě a má milovaná Judith mě líbá na čelo. Už jsem zase ve svém vysněném světě.

/ říjen 2009, v Havranově /