J.K.Milovský

"Boží přítel, všeho světa nepřítel a krále, pána svého věrný služebník, který spravedlivým hněvem z kazatelny , i jinak, všem ničemným zle do kroku přidává a lidem dobrým štědře naděluje."

Někde v Čechách na vrchovině pečuje o své stádo. Je kněz. Něco jako irský kněz. Jednou nohou v církvi a druhou připraven vykročit do střetů a různých průserů kdykoliv se mu jeví, že je to nevyhnutelné. Jedno jestli katolík nebo evangelík, stejně je heretik. Nikdy v Havířově nebyl, ale když během studií v Praze evangelizoval po hospodách, sbratřil se s náplavama ze severní Moravy. Úvaha - A co dál, byla součástí dopisu z devadesátých let. Je nadčasová, proto jsem ji oprášil. J.K.Milovský ji chtěl přepracovat, ale ani po roce se k tomu nedostal. Myslím, že i tahle verze je dodnes inspirativní a stojí za přečtení.

(pm)

A CO DÁL..

Abych to shrnul, je tu opět kultura oficiální a to ostatní. Místo totality vládnou peníze a zase peníze. Chceš vést spor a nemáš prachy na právníka ? Jsi v prdeli a musíš si nechat nasrat na hlavu. Naše demokratická vláda nám už dala pocítit represivní stránku svého žezla, viz komediální osočení a stíhání kvůli marjánce. Vyhrožovat lidem, který neznají zákony a nevytáhnou zbraň, to si každá posraná švestka troufne, ale jít proti skutečnýmu mafiánovi, to má sakra sevřenou prdel.

Jestliže měl dříve underground své těžiště v intelektuální sféře kulturní, jako soukromé vzdělávání, domácí semináře, vlastní tvorba a šuplíkové publikace nestálé úrovně (samozřejmě i obrazy a jiné), dnešní underground musí vzniknout na úplně jiném základě. Staří U. jsou buď zklamaní-zhnusení, anebo "máme, co jsme chtěli", pracují oficiálně na místečkách zhusta velmi teplých na slunci. Dnešní underground, opět polotajná, či ještě lépe zcela neprojevená záležitost (úmyslně neříkám struktura, nebo organizace), či společenství musí vyjít z esoteriky. Jestliže mi někdo namítne, že z esoteriky (indické) vyšel i původní underground-hipies, pak se ohrazuji, že to byla spíše nálepka, indická nauka přijatá s americkým šlendriánstvím, ležérním způsobem konzumně. K sabatu čarodějů, slavnostem pozdního starověku a renes. středověku tvoří po mém soudu pouze náhodnou analogii, jako ostatně mnoho dalších hnutí, která někdo začne pronásledovat, nebo která jdou proti proudu. Neupírám mu ani tak duchovní hodnotu a přínos, který ovlivnil celé generace a nebojím se říci - myšlení konce 20. století a dějiny.

Tedˇse dostáváme k samotnému jádru pudla.
Oproti vrstvě naší současné civilizace, která navazuje na konvenční způsoby myšlení a nazírání a tedˇ: nejen na lidskou morálku a život, ale základ a způsoby myšlení a poznávání skutečnosti jako takové, tu musí (nebo by měla) vzniknout vrstva, která tyto konvenční způsoby poznání skutečnosti překoná.
Řečeno jinak, namísto myšlení vymezené technicko-mechanickým rozsahem poznání, namísto výseku skutečnosti takto poznávané musí být nazírána a žita skutečnost těmto prostředkům a tomuto myšlení nedostupná. To je pole nového undergroundu. Nemůže to být společenství masové, jako v San Francisku. Nastíněný styl by se měl projevit i v literatuře (samizdat), soukromé tvorbě (alchymie jako malířství, filmy, hudba), v jejichž kontextu by byly symboly, které mají působnost na okolí. Námitce, že se to dnes děje čelím konstatováním, že by se to mělo dít se znalostí věci, aby to fungovalo. Mělo by se jednat o západní tradici esoteriky, na kterou navážeme. V zásadě jsou možné rituály, které potřebnou hudbu evokují. Základem by měl být spolek lidí, kteří mají magické vnímání, jakýsi magický světový obraz. T.j.- "příroda je živá, každý kámen, strom, pramen je živý-např. Z tohoto vnímání světa by pak dokázali dávat dohromady i svoji kulturu. Těžištěm jejich života by měla být kultura nevtělená, nestvořená perem a štětcem, nezachycená zvukově. Jen málo z tohoto bohatství by dala v plen hamižným kupčíkům světa ! Budoucí underground bude spolkem lidí, kteří takový život dokážou realizovat. Nejde teď o komuny, tam si jdou lidi časem na nervy. Jde o střediska, která každý vytvoří sám okolo sebe, kde bude mít možnost a prostor sám pracovat a rozjímat. Společenství to bude volné a ne ustavené úředně, nebo řádově, jako nějaký zednáři. Vlastně ta tvorba bude jen takovým odpadním produktem, bude jen hrou a ne cílem komunity. Stejně jako-byť sebetěžší-práce. Součástí té zábavy bude i sranda, že z toho lidi padaj na prdel a netuší, kde se to vzalo. Nakonec i to, že je to kopne správným směrem. Myslím, že je to úkol naší generace. Naše uzavřenost nebude únikem od světa a neochota k misii nebude kašláním na lidi. Signál změny má jaksi každý vždy s sebou. Jo, abych nezapoměl: nutná je nechuť k jakékoliv organizaci a formě organizování. To nezakazuje členství v organizacích ! Pozor, zákazy jsou fuj ! Z nezbytnosti člověk je zatlačen k životu v organizacích, ale jaksi jimi pohrdá a dělá si z nich v jednom kuse srandu a nebere je vnitřně vůbec vážně. To by se mělo projevit nejen v kultuře, ale i ve vědě. To znamená neustále zpochybňovat tzv."vědecké pravdy". Bylo by to jak v humanitních vědách (teologie, filosofie), tak v exaktních (fyzika, psychologie), zejména pak prudké zesměšňování lidských zvyků-konvence a justice. A to z úhlu historie i nekonvenčních modelů nazírání.
Filmy musí být magicky působivé a výsměšné. Příklad - zatím pouze výsměšný, ale zábavný:

Gregoriánský chorál v podání dominikánských mnichů. Krásná církevní kostelní hudba, jako andělské hlasy. Je to antifona - jeden hlas zpívá druhý odpovídá. Prostředí - hospoda. Záběr na celou hospodu jeden opilec zpívá o tom, jak se ožral Vyčihovák, jak se potácel z hospody, jak blil, kde sebou praštil, jak pak něco vysomroval, jak přespal ve zmrzlinářském vozíku. Do toho antifona-hostinský: točí piva, drží je, zvýrazňuje jimi gesta a zpívá podle melodie chorálu. Do toho zase jiný opilec. Zase hostinský a tak čtyři minuty. Bude to takové intermezzo, které místo života svatých podává to, jak se Vyčihovák ožral. V posledku je to výsměch hmotařskému světu, že si dělá ze svého zdechání bohoslužbu - to však pochopí jen vnímavý divák. Je to taky výsměch církvi, která si vyzpěvuje svatost a je zhovadilá, že by se o tom mohlo mluvit jazykem Ladislava Klímy.

V hudbě budeme muset přijít na nové zvuky. Současná moderní hudba mi moc nedává. Ani videoklipy s mizejícími postavami a snovým zpěvem. Hudba musí být nářez, který rozvibruje centra, kde se skrývá prastaré zapomenuté vědomí. Problémem dosud je, jak vyjádřit všeobecný život rostlin a předmětů. Ale náměty mám. Mělo by jít vlastně o divadlo, které hrajeme svým životem. Příklad - chceš složit dokonalou válečnou píseň ? Budˇjí sám ! Učiň sebe sama a svůj život válečnou písní a tvůj život bude jediné dobrodružství. Vysvětlení: to neznamená si na něco hrát, naopak dívat se na sebe v kontextu válečné písně a život jí přizpůsobit doopravdy. Chceš být mírným hospodářem ? Žijícím v souladu s přírodou a její harmonií ? Chápej tak svůj život. Chceš být mnichem, který neuznává zbytečné konvence a baží po duchovnu ? Žij to každým okamžikem a bude ti to dáno v tu chvíli. Je rozumět ? Prostě se natolik ponořit do té role, že splyneš, ale na rozdíl od oficiálních i jiných umělců vezmeš na pomoc vše, i to, co je mimo rozsah běžného poznání.