spoluorganizoval konspirační setkávání v Jilešovicích. Podepsal Chartu 77. Jeho okruh známých a přátel se zvětšoval. Nacházel cestu i ke starším generacím. Do HADRu přispěl i Karel Biňovec, bývalý režisér, později ostravský rozhlasový redaktor, "znormalizovaný" už v roce 69.Lumír navštěvoval paní Dolores Šavrdovou v Ostravě, u které se scházela společnost kolem Charty 77. Nevím už jistě, možná znal osobně i V.Liberdu, který vydával samizdatové reedice knih, snad už před rokem 68. Lumír začal dojíždět i do vzdálenějších měst, Lipníku nad Bečvou za T.Hradílkem (tehdejší mluvčí CH 77). Do Zlína za S.Devátým. Přivážel INFOCH (informace o Chartě 77) Magazín SPUSA (Společnost přátel USA). MAŠURKOVSKÉ PODZEMNÉ z Přerova. Časopis "TO" a SPORT (myslím, že z Brna). Já přivážel z Prahy taky víc věcí. Kromě VOKNA a RR i Lidové noviny, knihy přepsané na stroji, Bondyho, Ladislava Klímu, magnetof. pásky s nahranými přednáškami Milana Machovce, Balabána a Ladislava Hejdánka z tzv. Létajících univerzit (režimu nepohodlní, z fakult a škol vyhození učitelé a profesoři - přednášeli v soukromých bytech). Dodnes mně mrzí, že se pásky někde ztratily. Dorazily k nám i knihy ze Škvoreckého vydavatelství v Torontu. Zanedlouho jsme byli slušně zásobení "zakázanou" literaturou, která si našla dost čtenářů a protože v té době měl každý svého práskače, začala se o nás zajímat StB. Jednou po příjezdu z Prahy, jsem ve městě potkal Ivoše, který mi barvitě vylíčil jak "rohatí"tloukli na dveře našeho bytu a otravovali mou mámu.Nebylo jisté, jestli nebude následovat domovní prohlídka a brácha raději odstěhoval všechny knihy, co doma našel, někam ke známým. Lumír schovával literaturu v sousedově sklepě. Prosté a bezpečné. Složil jsem u něj "kontraband" a přes zahrádky oklikou prchal na vlakové nádraží, zpět do Prahy. Lumír zůstával v Havířově víc na ráně. I on měl za krkem strach. Říkal mi o něm, když jsme někdy později válečkem na rámečku tiskli HADR v jeho sklepě. Upatlaní od tiskařské barvy, pomáhal nám černý humor, při každém šramotu z chodby. Nulté a druhé číslo vyrobil sám (já mu jen dodával materiál). Přepisoval na psacím stroji. Jel na doraz. Když došlo na výslechy tehdejší StB, vyšetřovatelé, sotva Lumíra uviděli, protahovali ksichty. Zabejčil se. Nadiktoval jen přímo do protokolu:"Podle paragrafu 100, odstavec 2, odmítám vypovídat"a víc z něj nedostali ani slovo. Někdy těsně před listopadem 89 byli opatrní i uniformovaní příslušníci v Havířově, když někde z dlouhé chvíle perlustrovali některou máničku. Sotva se objevil Lumír, nedalo mu to, aby se nešel zeptat co se děje. Většinou se policie sebrala a dala pokoj - "Jó to víte Salzman, já o vás zavadím obuškem a zítra budu ve Svobodné Evropě", nechal se slyšet jeden z nich. Bylo to po té, co rádio Svobodná Evropa odvysílala zprávu o zátahu v Jilešovicích, kde nás vybrali estébáci a v antonech rozváželi na výslechy po okresech, kam kdo patřil. Lumír začal být známou postavou nejen v Havířově a StB otravovala častěji. Kriminál visel ve vzduchu. Naštěstí přišel listopad 89. HADR po třech číslech zanikl. Dělo se toho hodně kolem. Já začal cestovat po Evropě a Lumír musel zvolnit tempo, kvůli své nemoci. Bylo to zvláštně načasováno. Zatím co všem ostatním se otevírali nové možnosti, Lumír šel do ústraní. Naštěstí ve svobodnějších poměrech. Věděl už před tím, že se jeho zdravotní stav bude zhoršovat a přesto se nebál zasazovat o základní lidská práva a riskovat všechno to "nepohodlí" střetů se státní mocí, výslechů a případného kriminálu - ještě v době, kdy nebylo vůbec zřejmé, že se nějakého "listopadu" dočkáme. Před takovou náturou klobouk dolů.
Když se na to dívám s odstupem let - časopis HADR nebyl co do obsahu velký, ani profesionálně zpracován. Editovali jsme si ho sami. Chyba, nebo překlep se musel brát s rezervou, ale i on se stal součástí sbírky československých samizdatů, kterou opečovával historik Vilém Prečan v bavorském Scheinfeldu u knížete Schwarzemberka. Ze všech měst, kde se něco dělo - byl i Havířov zastoupen. To není zase tak málo! Pár lidí ho později zahlédlo na výstavě samizdatů v Památníku českého písemnictví v Praze na Strahově. Titulní obrázek (postava v krajině paneláků a šachetních věží), který nám nakreslil Petr Kubíček, prý nešel přehlédnout. To, že se HADR dostal až na výstavu do PNP, napomohla doba jeho vzniku, kdy bylo k šíření názorů a myšlenek zapotřebí trocha odvahy a jistá umanutost. Jinak se HADR obsahem podobá z dnešního pohledu kterýmkoliv zájmovým internetovým stránkám a že jich jsou mraky...Doufám, že se tahle svoboda v našich krajích ani v budoucnu nebude vytrácet.
(pm)